close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
I´m too weird to live but much too rare to die

Povedl se mi horor:)

25. listopadu 2009 v 20:14 |  Jen tak, aby se neřeklo
III

"Dobré ráno, pane doktore."
"Dobré, Becky."
"Jdete pozdě."
"Problém s autem."
"Zapomnělo vás vzbudit?"
Sjel svou sekretářkou káravým ale pobaveným pohledem. Usmála se. Vrátil se do pracovny, svlékl sako a přes ramena si přehodil bílý plášť. Nesedl si za stůl, jen se podíval na lepící papírky s poznámkami od Becky. Sháněl ho doktor Letkin - nedůležité, na dvanáctou má ústavem provést studenty - o tom ví, volala jakási dívka, která s ním nutně potřebovala mluvit - rovnou lístek hodil do koše, pan Ellery je na tom pořád hůř - lístek vzal a šel za Becky.
"Co je pořád s tím Ellerym?"
"Vy jste psychiatr."
"Jeho případ se zdál být úplně jasný."
"Diagnóza je napsaná v kartě."
"Ta není správná."
"Ta karta?"
"Diagnóza."
"Proč myslíte?"
"Kdyby byla správná, zlepšoval by se. Je mu stále hůř, takže jsem se zmýlil."
"To snad není možné, pane doktore."
Neodpověděl a radši rychle odešel. Už spolu nespíme, tak se kroť ženská, prolétlo mu hlavou, ale nahlas to neřekl. Vydal se změtí kamenných chodeb až k chovaneckému křídlu. Sešel schodiště a ocitl se v oddělení se zpřísněnou ostrahou. Zde drželi pacienty, nebezpečné sobě i okolí. Každý měl svou celu, která nebyla zavřená mřížemi, ale tabulí neprůstřelného skla. Zastavil se před mřížemi a čekal, až ho strážný vpustí dál.
"Brýtro, doktore. Máte se?"
"Ale jde to. Co ty? Nějaký novinky?"
"Znáte to, práce, děti, manželka, občas na pivko. Nemám si na co stěžovat. Jdete kvůli tomu Ellerymu?"
"Jdu. Zdá se, že s ním bude ještě práce."
"Možná vám to brzy ulehčí. Podle toho, jak se včera v noci choval, s tím brzo praští."
"Chovanci nemají nic, s čím by mohli spáchat sebevraždu."
"Oni si vždycky najdou způsob. V tomhle směru jsou velice kreativní."
Zabzučel signál, cvakl zámek. Prudce strčil do mříží a ty se otevřely. Opět je za sebou zabouchl. Jak procházel kolem prosklených cel, vzpomněl si na scénu z Mlčení jehňátek. Proti své vůli se musel usmát.
Cela na pravé straně. Nad tvrzeným sklem se leskla mosazná číslice: III. V jednom koutu cely stála stará postel, v druhém záchod. Nebyl tu stůl ani židle. Na zdech bylo přilepeno několik kreseb uhlem.
"Čekal jsem, že přijdete, doktore," ozval se pacient z postele, kde ležel.
"Co jste to prováděl, Jamesi?"
"Myslím, že to máte napsané v té složce, co držíte v ruce, takže mi připadá zbytečné odpovídat."
"Tak mi můžete říct, proč jste to udělal. To už tu napsané nemám."
"A není snad vaší prací vysvětlit chování šílenců? Analyzovat ho, pojmenovat a poté léčit nebo alespoň potlačit?"
"To vskutku je, ale pokud je můj pacient alespoň ve dne při smyslech, což vy jste, podstatně mi usnadní mou práci a tím i jeho léčbu."
Pan Ellery se najednou posadil. Doktor Martin Berg spatřil bílý obvaz na pacientově hlavě. Martina vždycky překvapovalo Jamesovo racionální chování. V dobrých dnech se zdál být naprosto normálním inteligentním člověkem. Ve složce, kterou držel v ruce, stálo, že tento pacient trpí paranoidními halucinacemi v podobě jakýchsi stínů či duchů, jenž se zjevovali zásadně po setmění. Pacienta děsili natolik, že musel být často připoután k posteli nebo uspán sedativy. Předešlou noc dostal panický nával strachu a opakovanými údery o stěnu cely si rozbil lebku a přivodil tak silný otřes mozku.
"Mě nemůžete vyléčit," prohlásil pacient.
"A proč ne?"
"Protože nejsem nemocný. Ty věci, které vidím, jsou skutečné, vaše sedativa nezabírají. Sice nekřičím, ale nepomáhá to. Nemám tu být. Na tohle místo nepatřím, já nejsem blázen!"
"To ale tvrdí každý, kdo je tu zavřený."
"Blázen je bláznem pořád, doktore. Než se setmí, nic mě netrápí. Až potom se objeví, najdou si mě, procházejí zdmi a sápou se po mně. Křičím o pomoc a nedostává se mi odpovědi. Jediné vaše řešení je, že mě zdrogujete, abyste měli pokoj. Už nemůžu dál."
"Vyhrožujete sebevraždou?"
"Ne, výhružka by to byla, kdybych po vás něco chtěl. Tohle je oznámení."
"Jste pečlivě sledovaný, nepovede se vám to."
"Vy jste tu v noci nikdy nebyl, že ne? Dozorci pospávají, nebo sledují porno na internetu. I kdyby si něčeho všimli, nedostanou se ke mně včas," pan Ellery se při té větě usmál. "Nemůžete to zastavit."
"Nepovede se vám to!" zopakoval doktor, i když si tím nebyl zcela jistý.
"Vám je vlastně jedno, jestli zemřu, nemám pravdu? Jsem pro vás jen další cvok, který vás krmí svými šílenými představami. Jak může někdo tak odtažitý dělat psychiatra? Odmítáte se přiblížit lidem, nechcete je pochopit, zajímá vás jen povrch a nitro není důležité. Nejsem špatný člověk, jen jsem v životě udělal pár špatných rozhodnutí a několik chyb."
"Pár špatných rozhodnutí? Zabil jste svoji ženu, téměř jste udusil svého syna, napadl jste naše ošetřovatele. Jeden je ještě stále v nemocnici. Mýlíte se, jste špatný člověk a vaše místo je na křesle. Máte jediné štěstí, že stát chrání magory jako jste vy," Martin ztratil trpělivost. Chtěl odejít, ale tichý, neveselý smích ho zastavil.
"Myslíte si, o kolik jste výš než já. Jistě, máte skvělou práci, jste inteligentní, jezdíte drahým autem a jsem si jistý, že máte úspěch u žen, tohle všechno jde poznat ze sebevědomí, které vám čiší z hlasu. Ale my dva nejsme tak rozdílní. Naše role mohly klidně být opačné. Jenže to já měl smůlu a vy štěstí."
"Nejsem ani trochu jako vy."
"Ale můžete být. Pouhá tři rozhodnutí vás dělí od mého života."
"A to mi tvrdíte, že nejste blázen."
"Už to začalo, první už jste učinil."
Další děsivý smích choré mysli. Pronásledoval ho až do pracovny. I když už ho nemohl v žádném případě slyšet, pořád mu zněl v hlavě. Prudce padl do křesla a zavřel oči. Zhluboka dýchal a snažil se nemyslet. Choval se naprosto neprofesionálně. Místo aby chovance se sebevražednými myšlenkami uklidňoval a přesvědčoval o nesmyslnosti ukončení života, nechal se jím vytočit. Kam se dostane, když se bude hádat s blázny?
Hlavně klid. Rozdýchat to. Zapomenout. Charakterový rys, za který byl tolikrát kritizován. Všechno po něm steče jako voda.
"Děje se něco, pane doktore?"
"V pořádku, Becky."
"Jste si jistý?"
Pohlédl na ni. Opírala se o rám dveří do jeho pracovny. Hnědé vlasy měla jednoduše stažené obyčejnou gumičkou, nebyla nijak výrazně namalovaná, jen lehce zvýrazněné oči za slabými brýlemi. Sluší jí to, uvědomil si neochotně. Celou si ji změřil pohledem. Co to dělám, napadlo ho. Co to sakra dělám…

Snažil se oblékat tak, aby ji nevzbudil. Nechtěl s ní mluvit. Bylo mu jasné, že udělal blbost. Teď už mu ta ženská nedá pokoj. Bude si myslet, že se k ní chce vrátit, že ji miluje.
Rozhlížel se po temném pokoji a hledal svou kravatu. Nakonec ji spatřil, jak visí na rohu skříně. Proč kravata vždycky odněkud visí? Nenamáhal se zavazovat ji, jen ji strčil do kapsy a zmizel z bytu. Když se ocitl za zavřenými dveřmi, zhluboka se nadechl jako člověk, co po dvaceti letech vyjde z vězení. Šel k výtahu. Zmáčkl tlačítko, ale nic se nestalo. Podíval se, ve kterém patře se zasekl. Ručička ukazovala svítící dvojku.
"Tak dělej," řekl výtahu, ale ten ho odmítal poslouchat.
Martin znovu několikrát netrpělivě zmáčkl tlačítko. Výtah protestoval.
"Spěchám."
Nic. Ještě jeden naštvaný pohled na ručičku, ukazující na číslo dvě, a vydal se dolů po schodech. Jak ubíhal schod za schodem, přehrával se mu v hlavě celý den. Jen krátké záblesky, bez řádu, pravidelnosti. Cesta do práce. Zvonící telefon. Becky. Ranní sprcha. Dlouhá kamenná chodba, bez dostatečného osvětlení. Pan Ellery.
Když došel myšlenkami až sem, zastavil se. Najednou znovu uslyšel jeho hlas. Hlas šílence. Hlas vraha. Teprve teď se nad jeho slovy zamyslel.
"Pouhá tři rozhodnutí vás dělí od mého života. První už jste učinil."

Pouhá tři rozhodnutí. Becky. Temný byt. Kravata na skříni. Tři. Rozbitý výtah. První už jste učinil. Ručička na dvojce. Dva? …od mého života. Vrah. Nejsem, jako vy! Tři rozhodnutí. Můžete být. Blikající dvojka. Dvojka, co znamená dvojka? Ruce prostupující zdmi. Blázen. Dvojka je jen číslo. Tři. Osud? Děje se něco, pane doktore? Volba. Nejsme stejní. Výtah v druhém patře. Druhém! Velká blikající dvojka. Druhé rozhodnutí? Becky? Chyba. Jen tři rozhodnutí, tři chyby, tři volby. Život. Nejsem jako vy! Nejsem. Dva?

Hluk na schodech za ním. Trhnul sebou. Prudce se otočil a zadíval se do tmy. Nikdo tam nebyl. Chvíli stál a čekal, až se zpomalí tlukot jeho srdce. Zhluboka dýchal. Nikdo tam není, jsi jenom paranoidní. To máš z toho poslouchání bláznů. Rychlý, hluboký nádech a vyrazil dál. Domů téměř doběhl. Nerozhlížel se, nezastavoval. Nevěděl odkud pramení ta náhlá úzkost. Pořád měl na zádech přilepený čísi pohled. Nebo pohledy? Tenhle vtíravý, nepříjemný pocit mu zůstal i doma. Ačkoli se pokusil o nějakou činnost, neustále ji přerušoval. Musel se pořád rozhlížet. Pořád ho někdo pozoroval. Ne, nepozoroval. Je to přepracováním. Naordinoval několik poctivých loků vodky a šel spát.

Mosazná číslice tři nad jeho postelí. Kdesi v pozadí slyšel zvuk otevíraných výtahových dveří. Divný zápach. Strop zmizel. Místo něj tu byla temná propast sahající až do nekonečna nebytí. Tisíce očí. Očí bez tváře. Očí bez pohledu. Očí bez víček a panenek. Tisíce zírajících očí. Deka ho dusila, byla příliš těžká. Chtěl ji odkopnout. Nešlo to. Byla příliš těžká. Něco na ní leželo. Vzhlédl. Obkročmo na něm seděla nahá Becky. Oči měla prázdné, stejně jako byly oči, které ho pozorovaly. Ústa v nepěkném úšklebku se teď blížila k němu. Po bradě jí ztékala černá hustá tekutina. Tekla jí přes krk až na prsa. Uvědomil si, že ten zápach vychází z ní. Musel odtrhnout zrak od děsivého obličeje a pohlédl níž. Pramínek kapaliny, který jí tekl po těle se na krku rozděloval. Vznikly tři menší. Tři! Mrtvolný hlas u jeho ucha: "Jen tři rozhodnutí, doktore…"

"Vy nevypadáte dobře doktore," Becky se po svém obvyklém způsobu opírala o rám dveří jeho pracovny.
"Moc jsem nespal."
"A co kdybych dnes přišla k vám a trochu vám s tím usínáním pomohla?"
"Ne, díky. Vezmu si prášek," chlad v jeho hlase ji zarazil. Nečekala takovou hrubost. On to věděl. Bylo mu to jedno.
"Děje se něco?"
"Nespal jsem."
"Martine?"
"Nic mi není," řekla ústa. Tón hlasu na celou pracovnu křičel: "Dej mi pokoj!" Neslyšela.
"A nechceš zajít na společný oběd?"
"Bože! Nauč se něco o životě. Sex je někdy prostě jenom sex a nic víc. Nehodlám se k tobě vrátit a znova to celý absolvovat. Vážně na to nemám náladu, ty se s tím smiř a nech mě na pokoji."
Když jel domů, trochu si sním hrálo svědomí. Na slzy, které jí vyhrkly do očí nebyl hezký pohled. Svědomí je pro zbabělce. To přejde. Všechno zteče.
Zakrvácená ženská postava uprostřed silnice. Trhnutí volantu. Pískot pneumatik. Kmen stromu. Náraz. Úder airbagu. Bolest hlavy. Ticho…
Nevěděl, jak dlouho byl v bezvědomí. Nejspíš jen chvilku. Obhlédl auto. Napůl zaražené do stromu. Neschopné jízdy. Vybavil si nehodu. Rychle nejel. Ne víc než jindy. Silnice je suchá. Co se stalo? Potom si vzpomněl na zakrvácenou ženu. Becky! Byla to Becky z jeho snu. Becky s římskou trojkou na těle. Projel jím závan strachu. Mám halucinace. Divné sny, paranoia, halucinace. To není přepracováním. A tři rozhodnutí, která mu hryžou v hlavě. První jste učinil, řekl Ellery. Zaseklá výtahová ručička ukazující na druhé patro. Dvě? Už dvě? Zakrvácená Becky. Spal s Becky, byla to blbost, potom výtah a dvojka. Becky je druhé rozhodnutí. Co je první? Něco, o čem mohl, vědět Ellery. Nic o něm nevěděl. Setkávali se jen při terapiích. Nic mu o sobě neříkal. Terapie samotné? Ten den! Promluvil s Ellerym, pak to začalo. První rozhodnutí. Potom Becky. Jen tři rozhodnutí vás dělí od mého života. Jakého života? Blázna? Vraha? Co bude třetí? Zabít! Nejsem vrah! Nejsem jako vy!

Ale můžete být…

Doma. Je to ještě domov, když se tam cítíte jako v cizí zemi? Pořád ho někdo pozoruje. Všude jsou oči. Vzdálený hlas. Smějící se šílenec. Téměř prázdná flaška na stole. Bál se vůbec pohnout. Přes opěradlo gauče se natahovaly mrtvolné ruce. Nebyly skutečné. On to věděl. Pseudohalucinace. On to ví. Ale stejně je viděl. Kdyby se přiblížil chytily by ho a stáhly do nicoty. Byly všude. Všude!
Zvonek. Otravný zvuk. Kolébavou chůzí došel ke dveřím. Otevřel až na druhý pokus. Čekal, že ji tu uvidí. Neviděl jí rád.
"Můžu dál?"
"Když řeknu ne, odejdeš?"
"Musíme si promluvit."
"O čem?"
"O nás."
"Není my."
Odstrčila ho a vešla dovnitř. Neprotestoval. Když tu byla zmizely ruce i oči. Stejně by ji nejradši škrtnul ze svého života. Otočila se k němu.
"Přece nemůžeš říct, že to pro tebe nic neznamenalo!"
"Ale můžu."
Už zase ty slzy v očích.
"Neřvi!"
"Ty hajzle!" křičela na něj a přihnala s k němu. Rány do hrudi byly spíš k smíchu, než že by bolely. Rozesmál se. Ona propukla v hysterický pláč.
"Nechceš si jít vyvádět na chodbu, trochu mě bolí hlava?"
"Svině!" tentokrát už byl její křik mnohem agresivnější. Vlepila mu facku.
Pohár vzteku je různě hluboký a různě stabilní. Tenhle nepřetekl. Tenhle se roztříštil o kamennou stěnu.
Uchopil ji za ramena, bez problémů ji nadzvedl a hodil s ní o zem. Vykřikla bolestí. jen slabě.
To nestačí!
Přistoupil k ní. Surově ji chytil za vlasy a pravačkou ji vší silou udeřil do obličeje. Cítil, že mu pod jeho pěstí praskají kosti. Napřáhl se znovu. Tentokrát křičela dost nahlas. Další rána. Ztratila vědomí. Pustil ji a zapotácel se.
"Jedna…dvě…," říkal si potichu. "Tři!" zvedl nohu a celou vahou jí dupl na obličej. Tři rozhodnutí, tři volby, tři údery.

Soudní síň skoro nevnímal. Někdo tam mluvil, možná i k němu. Nebylo to důležité. Martin neustále pozoroval všudypřítomné bílé ruce. Ruce, které se k němu snažily dostat. Ale on jim unikal. Nad ním, v prázdnu, v temnotě se povalovaly mrtvé oči. Sledovaly každý jeho krok. Úder kladívka. Šum hlasů. Něco se děje. Ten černoch v obleku vedle něj, něco zašeptal. Měl stejně mrtvé oči jako ostatní.
Jel autem. Dlouho. Když vystoupil byla už noc. Nebo to byl den? Je noc vůbec černá? Nebo je den nocí a noc dnem? Třeba je ve dne černé světlo a v noci bílá tma. Ale jsou tu ruce, jsou všude, ale ještě na něj nedosáhnou. Ale ty oči! Ty ho vidí. Pořád.
Šli dlouhou temnou chodbou. Prošli mřížemi. Po stranách bylo sklo a za ním nějací lidé s bílýma očima. Přes sklo ruce nemůžou! Všiml si, že ho někdo drží za ramena. Nebránil se. To nebyly bílé ruce. Tyhle neublíží. Najednou ho zastavili. Čekal. Slyšel hlasy, ale až v dálce. V popředí se ozývalo něco jiného. Škrábání, hemžení.
Otočili ho čelem k cele s mosaznou trojkou nahoře. Cela tu nebyla! Zdi byly tvořeny bílýma rukama, které se jedna přes druhou snažily na něj dosáhnout. Zažloutlými nehty dělaly rýhy do podlahy, odstrkovaly jedna druhou, třely se o sebe. S jediným cílem. Stáhnout ho mezi ně. Strop neviděl. Byla tu jen obrovská jáma do nekonečného zatracení, plná mrtvých bílých očí.
Tlačili ho dovnitř. Bránil se. Jenže oni měli víc sil. Hodili ho do cely. Ruce se najednou zbláznily. Jako roj hladových krys, kterým někdo hodí malý kousíček masa, se všechny sápaly za svou obětí. Některé ho chytily a táhly k sobě. Některé ho drásaly na kusy. Některé mu rvaly vlasy. A oči to sledovaly. Tiše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama