Učinil jsem odvážné rozhodnutí a sice publikovat první kapitolu rozepsaného příběhu, který bych průběžně přidával sem na blog. Je to příběh O Johnu Skaarsglowi, o kterém jsem už napsal pár povídek. Dvě z nich se také objeví v první kapitole, takže pokud vám to bude něco připomínat tak máte pravdu.
Vzpomínky
Šedé kameny. Tak tiché, tak chladné. Jeho jediná společnost. Mlčenlivé kameny, které byly skvělými posluchači, když bylo potřeba. Jeden jako druhý, bez jediného rozdílu, naskládané na sobě, některé popraskané, vymleté, jiné zmazané krví nebo uhlovými nápisy, v některých zela vyrytá bezvýznamná slova, některé se honosily hlubokými svislými zářezy. Byly tak tiché. Co by řekly, kdyby mohly mluvit? Co by vykřičely do světa? Tolik vzpomínek. Tolik toho slyšely. Tolik nářků, modliteb, žadonění a blábolení pomatených myslí. Ale mlčely. Vždycky mlčely, nikdy neřekly ani slovo. Možná nechtěly mluvit, možná se bály. Ach, jak si přál být jako oni. Tvrdý, tichý, chladný, bez bolesti. Bez mučivého pocitu viny, bez lítosti, beze strachu. Šedé kameny se nebály další bolesti, ani vzpomínek, neměly strach z bezmocnosti, neděsily se zítřka. Jen dál tiše naslouchaly a mlčky čekaly.
Malým zamřížovaným oknem nad jeho hlavou dovnitř pronikal zvuk rozbouřeného moře spolu s ledovým vzduchem. Potrhaný, smradlavý kus hadru, co měl na holé kůži, ho před zimou nemohl v žádném případě ochránit. Schoulený v koutě cely, hledě na věčně zavřené, okované, dřevěné dveře, se třásl a drkotal zuby. Prsty na rukou necítil, ocelové okovy, i když hluboko zakousnuté v jeho zápěstích, díky chladu vůbec nevnímal, žaludek mu svíral stále přetrvávající hlad, od suchem popraskaných rtů se mu zvedaly bílé obláčky kouře. Nejhorší vak bylá urputná pulzující bolest v pravém lýtku. Pohlédl dolů. Levá noha ležela bezvládně natažená. Zimou ochrnuté prsty na bosém chodidle byly téměř neschopné pohybu. Pomalu sklouzl pohledem vpravo. Druhá noha byla skrčená pod ním, aby si ji zahřál. Teď ji natáhl s bolestivou grimasou. Díval se na místo, kde by mělo být chodidlo. Na místo kde ho už roky trápila bolest. Na místo kde kdysi bylo chodilo, také kotník a lýtko. Jeho pravá noha končila přibližně dva palce pod kolenem. Ohavný pahýl mu měl až do smrti připomínat den, kdy skončil jeho pohodlný život, kdy se stal mrzákem. Ten den se mu nesmazatelně vryl hluboko do paměti. Den kdy všechno ztratil.
Byla už noc. Stál v hale velkolepého hraběcího domu. Svého domu. Až na něj byla prázdná. Přímo naproti hlavním dveřím stoupalo vzhůru široké mramorové schodiště lemované vkusně vyřezaným zábradlím, jenž se pod obrovským oknem rozbíhalo do dvou stran. Vysoké sloupy stejného materiálu jako schodiště podpíraly strop plný oblouků a kleneb. Slabé blikotající světlo svícnů, tvořilo na zdech protáhlé tančící stíny, možná trochu děsivé. Pohlédl na řadu obrazů ve zlatých rámech, lemujících zdi haly. I když byly všechny utopené ve tmě, věděl, co znázorňují. Příliš lichotivé zobrazení obtloustlých, namyšlených, starých hrabat. Jeho předků. Pokaždé, když se podíval na některou z maleb, zadoufal, že nedopadne jako oni, jako sádelnatý, líný starý muž, posedlý postavením ve společnosti a politikou.
Zaskřípání dveří se v prázdné hale hlasitě rozlehlo. Úzký pruh světla mu padl na obličej a téměř ho oslepil. Zároveň se světlem vpadl do haly hřmot hlasů a hudba ze sálu. Dveře se s tichým klapnutím opět zavřely a do haly vstoupila drobná dívka. Klapání jejích bot na vysokém podpatku se odráželo ode stěn a znásobovalo se ozvěnou. Stále nehnutě stál a pozoroval, jak se k němu blíží třiadvacetiletá černovláska. Už zdálky se na něj usmívala. Usmál se také, jen lehce. Byla tak nádherná. Jasně zelené kočičí oči na něj hleděly z pod ofiny hebkých až po lopatky dlouhých vlasů, s jejichž vůní v nose tak často usínal. Červené rty, které kontrastovaly s její bledou pletí, byly lehce rozevřené a odhalovaly bílé zuby, jimiž blýskala při každém ze svých četných úsměvů.
Když došla až k němu, vytáhla se na špičky a něžně ho políbila.
"Kam jsi zmizel?" zeptala se ho. Jen pokrčil rameny.
"Nemám rád tyhle snobské večírky."
Rty se jí roztáhly do ještě širšího úsměvu.
"Je to oslava našich zásnub," vytkla mu, stále se usmívajíc. "Copak to není důležité?"
"Ty jsi důležitá," řekl a vzal její dlaně do svých. "Co je mi po večírcích, oslavách, nebo těch lidech tam. Půlku z nich ani neznám."
Podíval se na zavřené dveře vedoucí do salónu, potom zase do jejích úžasných očí.
"Pojď se projít," navrhl. Překvapeně nadzvedla obočí. Když poznala, že to myslí vážně, sladce se usmála. Zbožňovala romantiku a on to věděl.
Vyšli z domu a směřovali k rybníku. Úplněk se odrážel od dokonale klidné hladiny. Když se přiblížili k lesu, který z jedné strany obestíral rybník, přimknula se k němu těsněji. Posadili se u břehu. Seděli mlčky v těsném obětí. Nemuseli mluvit, stačilo jen držet toho druhého, cítit jeho tep, poslouchat rytmus jeho dechu, stačilo se jen dívat na dva zářící měsíce. Jeden na obloze, druhý vlnící se na temném vodním zrcadle. Zafoukal slabý větřík, vytvořil malé vlnky na rybníce a zašustil listím v potemnělém lese. Sevřela ho ještě pevněji. Ucítil, že se jí lehce zrychlil tep a také ji pevněji objal. Oba se sami pro sebe usmáli. Ona protože se s ním cítila absolutně v bezpečí, on protože ho těšil pocit, že jí může ochránit, byť nebylo před čím. Další zašumění větví nesoucí se z lesa, tentokrát aniž by zafoukalo. Nevšimli si toho.
Zapraskání větví protrhlo ticho. Oba vylekaně vyskočili. Postavil se před ní, připraven ji bránit vlastním tělem. Stála těsně za ním a křečovitě svírala jeho ramena. Pátral očima v neprostupném stínu lesa, ale nespatřil žádný pohyb. Uklidnil se.
"Nejspíš to byl jen zatoulaný divočák," utěšoval ji a chystal se k ní otočit. Jenže než to udělal spatřil ve tmě dva světelné body. Měděné, nelidsky zářící oči. Něco obrovského vyběhlo ze stínů dřív, než stačil vykřiknout. Neuvěřitelnou rychlostí se to řítilo přímo na ně…
Surové zabouchání na okované dveře ho vytrhlo ze vzpomínek. Leknutím sebou cukl a praštil se hlavou do zdi. V duchu zaklel.
"Jídlo, smrade," ozvalo se zpoza dveří a malým otvorem v jejich spodní části někdo strčil do cely otlučenou misku, plnou jakési páchnoucí kaše. Žaludek mu znovu sevřela dobře známá křeč. Pohlédl na stěnu, na šedé, mlčící kameny. Na jednom z nich byl vytesán nápis. V téhle tmě nešel přečíst, ale on věděl, co tam stojí. BŮH MĚ SPASÍ. Hovno, pomyslel si. Jediné, co ho dokáže vyvést z tohohle pekla, je smrt. Spravedlivá a milosrdná. Ach, jak po ní toužil. Ale ona nepřicházela. Jiní vězni umírali na horečku, mor, nebo prostě jen celkovou slabost organismu. Nevěděl, jak dlouho už tu je, ale byl si jistý, že pro některé si černá dáma přišla brzy. Proč jeho tak dlouho přehlížela? Proč mu to nechtěla usnadnit?
Další křeč v žaludku. Kdyby měl co, zvracel by. Pomalu za řinčení řetězů se zvedl a doplazil se ke dveřím. Oběma roztřesenýma rukama zvedl misku a nalil si její obsah do úst. Nevnímal odporný smrad, dokonce ani tu odpudivou chuť. Po tolika letech hladu už mu bylo upřímně jedno, co jí. S obtížemi polkl. Měl pocit, jakoby se mu kaše zadrhla ve vysušeném hrdle. Vrátil misku zpátky na místo před dveře, o které se opřel. Díval se na noční oblohu z malého zamřížovaného okna. Nebo to nebyla noc? Jen další temný den.
Jak mám rozeznat den od noci v téhle temnotě? Jak poznám, jak dlouho už jsem tady? A kdo mi řekne, jak dlouho tu ještě budu, než mě černá dáma konečně přijme do svého království? Jak dlouho ještě, než ji zase uvidím? Svou krásnou Grace.
Z myšlenek se zvolna staly sny. Strážní toho večera hned několikrát přišli k jeho cele a tiskli uši na zamčené dveře.
"Co to tam máš?" utrousil nezaujatě obtloustlý a špinavý dozorce od malého stolku na karty. Jeho mladší kolega odtrhnul hlavu ode dveří a odpověděl.
"Začíná blábolit. Jakoby s někým mluvil. Asi má horečku."
"Ale kulový. Jen mu konečně taky ruplo v kouli. Už měl načase."
"Jak to myslíš?"
"Každej tady zcvokne. Dřív nebo pozdějc. Tenhle se držel dlouho."
Mladší dozorce se vrátil na svojí rozviklanou stoličku, ale karet se nechopil.
"Jak je tu už dlouho?"
"To už bude nějakej ten pátek. Počkej, myslim, že takovejch deset zim určitě."
Mladý muž vyvalil oči. Otočil se ještě jednou na dveře odkud se neustále ozývaly útržky podivných vět šílené mysli. Oba strážní se opět pustili do karet a na muže za okovanými dveřmi nemysleli. A bylo to dobře. Přesně jak jim říkal jejich šéf, pokud budete naslouchat tlachání bláznů, začnete je chápat a to znamená, že jste jedním z nich. Žádný z dozorců se už o vězně nestaral ani po střídání hlídky.
Sny muže v cele se mezitím několikrát změnily. Některé nepopsatelně děsivé, jiné podivně pokroucené, další sny byly jen odrazem jeho vlastní paměti. Ty byly nejčastější a nejživější.
Ležel na posteli a zíral do stropu. Velkolepý a bohatý pokoj tonul ve tmě, jen vysokým zavřeným oknem dovnitř pronikalo trochu měsíčního světla. Namodralá záře dopadala na zem, kde se válela spousta kusů oblečení. Byly tu dámské šaty, ale hlavně pánská saka, kalhoty, košile, kabáty a boty. Naproti posteli stála otevřená, ručně vyřezávaná skříň, která byla na rozdíl od podlahy úplně prázdná. V rohu místnosti leželo několik různě barevných střepů, jenž byly dřív vázami.
Otočil hlavu a pohled mu padl na malou lahvičku z broušeného skla, co ležela na nočním stolku. Ucítil, jak se mu stahují břišní svaly. Začaly ho znovu pálit oči, ale slzy ven nepustil. Už jich bylo dost. I vztek už byl pryč. Zůstala jen bezmocná apatie a destruktivní beznaděj. Leže na posteli celý den sledoval pochod slunce po obloze. Pozoroval jak postupují stíny v jeho pokoji, až zmizely v temnotě. Pořád se díval na fialový flakónek a do mysli se mu i přes jeho vůli draly obrazy.
Viděl ji, jak si nalévá obsah lahvičky do ruky a natírá si krk a dekolt. Vybavila se mu sladká vůně nesoucí se pokojem. Vzpomněl si na krásný provokativní úsměv, který nasazovala vždycky, když spolu byli sami. Vzpomínal na oči. Smaragdově zelené, zářivé oči. Oči, které zářily štěstím. Oči, před jejichž pohledem roztával. Roztřásl se mu spodní ret. Ucítil teplou slzu na své tváři. Prudce zavřel oči a snažil se vypudit ty myšlenky z hlavy.
Zaklepání na dveře. Nereagoval. Dveře se opatrně otevřely. Ozvaly se tiché kroky a místnost zalilo teplé blikotající světlo svícnu. Ani nezvedl hlavu. Nezajímalo ho, kdo přišel.
"Johne," promluvil příchozí tiše. "Jsi vzhůru?"
Charles. Muž na posteli se stále ani nepohnul, dál zíral na strop a na otázku svého bratra neodpověděl. I když se mu nedostalo absolutně žádné pozornosti, vešel Charles do pokoje a postavil svícen na stůl. John stále tiše ležel. Nenadálé ostré světlo ho trochu oslepovalo, radši na chvíli zavřel oči.
"Krvácíš," lekl se jeho bratr a okamžitě přiskočil k posteli. John nepromluvil, ani když mu Charles odmotal starý obvaz na noze a přiložil mu na ránu jednu z košil, co sebral ze země. Podařilo se mu krvácení zastavit, ale pořád se tvářil neobyčejně vážně. Přitáhl si židli k Johnově posteli a posadil se. Při pohledu na bratrův obličej se trochu otřásl. Byl vyhublý, bledý, s kruhy pod očima. Němé rty rozvrásnila a potrhala neukojená žízeň, oči se zalily krví.
"Přinesu ti něco k jídlu. Co říkáš?" žádná odpověď. "Nejedl jsi nejméně tři dny. Ztratil´s spoustu krve, měl by ses najíst."
Ticho. Charles rezignoval a dál se už nepokoušel bratra přesvědčit. Vstal, sebral svícen a u dveří se ještě otočil.
"Přinesu ti čisté obvazy a večeři," čekal na jakýkoli projev, třeba i vzteklý výbuch, ale odpovědí mu bylo jen zaryté mlčení. Pokoj se znovu ponořil do tmy, která se teď zdála mnohem temnější než předtím. John zvedl hlavu. Mračil se na dveře a uvažoval, jak dlouho bude Charlesovi trvat, než vzbudí služebnictvo a donutí je pracovat. Prudce se posadil, až se mu zamotala hlava. Množství prolité krve bylo znát. Očima bloudil po stropě, hledal cokoli užitečného, cokoli co by mu pomohlo, co by ukončilo to trápení, ten sžírající pocit v žaludku, který neměl nic společného s hladem, nebo nevolností.
Vstal z postele. Na jedné noze se natáhl pro berle. Tvář se mu zkřivila bolestí, když natáhl pravou nohu. Ucítil, jak se mu potrhaly stehy. Ignoroval to. Dobelhal se ke stolu a snažil se ho odtáhnout k oknu, což nebylo vůbec snadné kvůli hromadě rozházeného šatstva na zemi a hlavně kvůli tomu, že stál jen na jedné noze. V žilách mu však kolovala nová síla a poháněla ho jediná myšlenka. Tak dlouho už mu ležela v hlavě. Strašně dlouho si s ní pohrával, až teď se odhodlal. Už to skončí. Konečně. Navždy.
Charles šel pomalu po chodbě. V ruce tác s jídlem, v kapse čisté obvazy a nějakou dezinfekci. V duchu si přehrával svůj následující rozhovor s bratrem. Přemítal, jak ho donutit k rozhovoru. Pohasínající svíce na stěnách domu, umožnily, aby do chodby pronikly děsivé stíny. Snažil se dívat přímo na dveře Johnova pokoje a šel co nejrychleji.
Vešel dovnitř, aniž by klepal. Pochyboval, že by ho zrovna v tuhle chvíli John obviňoval z nedostatku etiky. V pokoji byla hrozná tma a chvíli vůbec nic neviděl. Pohlédl na postel. Překvapilo ho, že byla prázdná. Hledal Johna nejdřív u skříně, potom se podíval k zataženému oknu. Upustil tác, který se na zemi roztříštil a kousky steaku se rozkutálely po podlaze.
John s prázdným výrazem a otevřenými ústy visel na košili, kterou měl uvázanou kolem krku. Nohy mu bezvládně visely ve vzduchu. Ze zmrzačeného pahýlu mu pomalu odkapávala temně rudá krev.
Charles se okamžitě vrhl k bratrovi, chytil ho za nohy a nadzvedl. Ozvalo se dávivé chroptění.
"Pojďte sem někdo!" zařval do chodby. Zvuk rychlých kroků a vysoký ženský výkřik. Služka stála ve dveřích a zděšeně zírala k oknu.
"Doneste nůž, nebo něco," přikázal Charles. Služka se ani nehnula.
"Rychle!" zařval na ni.
"Rychle! Vstávej!"
Otevřel oči a spatřil opět to samé šero. Den nebo noc? Kdo ví? Protáhl si ztuhlá záda, až zapraštěly obratle. Když mu zamlžený pohled padl do kouta, spadla mu brada úžasem. Nebyl tu sám. V rohu cely seděla nějaká postava. Oděná v černém se splývavými temnými vlasy. Snažil se pořádně zaostřit, prohlédnout tu věčnou tmu téhle kopky. Ten někdo se postavil. I v černi, jež vyplňovala celu, dokázal muž rozeznat ženské tvary, ženský účes, držení těla a šaty.
"Konečně jsi se probudil," řekla žena. Měla podivně sladký hlas, takový uklidňující a podmanivý. Přišla blíž k vězni. Teď už jí viděl do obličeje, byl mu podivně povědomý. Všiml si, že se usmívá.
"Nemrač se, Johne," řekla mu. Nedokázal skrýt překvapení ve svém výrazu. Žena se usmála znovu.
"Ano, vím, kdo jsi, Johne. Znám tě velice dobře. Řekla bych dokonce, že lépe než kdokoli jiný."
"Co jsi zač?" zaskřípal vězňův hlas. To zasípání skoro ani neznělo lidsky. Žena v černém sklopila zrak a na tváři se jí rozlila neproniknutelná maska. Když konečně promluvila, skoro až zpívala. Dávala do řeči tolik melodie a tónů. Poslouchat její hlas bylo pro Johna jako pohlazení po letech, kdy slyšel jen nářky vězňů a nadávky dozorců.
"Mám mnoho jmen. Přelud, Duch, Daimon, Našeptávač, Daimonion, Démon. Vyber si, které chceš. Nebo si zvol jiné. Třeba Grace," na poslední slovo dala zvláštní důraz.
John ucítil, jak se mu bolestivě stáhly svaly, naskočila husí kůže a to ostré bodnutí do hrudníku.
"Teď se mě zeptej, odkud znám to jméno."
"Odkud…" hlas mu selhal. Nedokázal o ní mluvit. I po těch letech jen myšlenka na ni bolela.
"Už tolikrát jsi křičel ze spaní. Mnohokrát ses obracel na Boha. Dokonce i když jsi blábolil v ohni nemoci, tvoje myšlenky se týkaly pouze jediného člověka. Rozkošná, malá Grace Highlandová,"
V Johnovi vzkypěl vztek. Trhnul celým tělem, rukama vyrazil proti ženě v černém, Daimonovi. Téměř v zápětí zakřičel bolestí. Chladné železo na jeho zápěstích se mu zarylo do masa a pravá noha, na kterou přenesl část své váhy, agresivně zaútočila na jeho nervový systém.
"Uklidni se, Johne! Nejsem tu, abych tě štvala. Já ti chci pomoct. Znám tvou bolest. A tím nemyslím tuhle," ukázala na Johnovu zmrzačenou nohu. "Mluvím o té, co ti sedí tady a sžírá tě zaživa." Jemně, sotva znatelně se dotkla jeho prsou. Před očima mu proběhl rychlý sled obrazů.
Jel na koni, když mu nějaká mladá dívka skočila do cesty a splašila jeho oře. John sebou praštil do bláta a na chvíli ztratil vědomí…. Stál na schodech před honosným panským domem. O dva schody výš stála krásná černovláska. pomalu se k němu sklonila a políbila ho na tvář…. Procházeli se při západu slunce. Nemluvili, jen se drželi za ruce a šli. Žádný z nich nevěděl, kam jdou, ani kdy se vrátí. Prostě jen šli a těšili se z přítomnosti toho druhého…. Potemnělý tichý pokoj. Jeho rty přitisknuté na jejích, svými prsty jí pomalu svlékal šaty, ona svlékala jeho. Celým tělem jim proudilo vzrušení a očekávání. Zrychloval se tep i dech. Padli spolu na postel…. Klečel na zemi a díval se do jejích hlubokých, krásných, zelených očí. V ruce držel otevřenou zdobenou krabičku. Grace z ní vyndala úzký zlatý kroužek s diamantem na vrchu. Když si ho nasazovala na prsteník levé ruky, zatřpytily se v jejích smaragdových očích slzy…. Seděli na kraji hladkého rybníku. Když v tom uslyšeli šramot, nesoucí se z blízkého lesa. Po chvíli děsivého ticha, spatřil John mezi větvemi dvě zářící nelidské oči…
"Vím, že už toho máš dost. Kdo by neměl? Chceš se s ní zase setkat, že ano? Existuje možnost, jak toho dosáhnout. Ty ji ale znáš, Johne."
Znal ji. Věděl, o čem Daimon mluví. Cesta do temnoty. Vysvobození z pekla. Náruč černé královny. Smrt.
"Vždyť je to tak snadné. Jendou už jsi to skoro dokázal. Tady není Charles, aby ti to překazil. Tady tě nikdo nebude zachraňovat," její tvář se téměř dotýkala té jeho. Velice potichu šeptala, ale on slyšel každé slovo. Každé písmenko se mu vypálilo do mozku a tam zářilo jasným plamenem.
Ano, pomyslel si. Stačí uvázat ten pytel, co měl na sobě, k mřížím a nechat zemskou přitažlivost dělat své dílo. Nebo si okovy rozřezat ruce a žíly, potom nechat všechnu krev vytéct na podlahu, pomalu usnout a už se nikdy neprobudit.
"No vidíš, Johne. Tak na co čekáš? Je to tak snadné. Udělej to! Úplně cítím tvé odhodlání. Tu touhu. Vím, že to chceš udělat, tak se nebraň."
Nadzvedl ruce a podíval se na šlachovité zápěstí. Představil si, jak trhne okovem, jak mu ocel prořízne ruku. Představil si ostrou bolest, která mu projede rukama. Představil si temně rudou, horkou krev, jak mu stéká po dlaních, prstech a nakonec pomalu odkapává na špinavou zem. A konec!
Zdvihl oči a všiml si, že se na něj Daimon usmívá. Přitisknul si chladný okov těsněji na kůži, zhluboka se nadechl a zavřel oči. Cuknul rukou, ostrá bolest projela celým jeho tělem jako elektrický šok. Během pár vteřin začala rána pálit. Pohlédl na svou ve tmě černou krev. Jen úzký pramínek, který zvolna stékal po jeho špinavém předloktí. Rána byla jen povrchová, nenarušila žíly.
"Nedokážu to," zachraptěl. Daimon pomalu poklekla. Ucítil její hebkou dlaň na své tváři. Prohnilým vzduchem proletěla její svůdná vůně. Proboha, má zelené oči, všiml si John. Stejné jako měla…
"Zabij mě!" řekl znenadání. Daimon sklopila zrak.
"Zabij mě!" zopakoval.
"To já nemůžu, Johne."
"Proč ne? Já to nezvládnu, udělej to ty. Zabij mě! Zabij mě!"
"Ne!"
Už nic neřekl. Zabodl pohled do podlahy a Daimon ignoroval. Všechny své síly vkládal do snahy, nevzpomínat. Na nic už nemyslel.
Den, noc, obojí stejné, splývající, neoddělitelné, děsivé a temné. A tiché kameny se ze zdí usmívaly svými bezhlesnými úsměvy. Sálal z nich smrtelný chlad, který se schovával ve stínech, pomalu okusoval končetiny a zanechával bolestivé jizvy. Teplý výdech po pár vteřinách v tomhle mrazivém vzduchu rychle umíral a ztrácel se kdesi ve tmě. Ve tmě, která byla tady všude, na kterou si oči musely zvyknout. Tma, která šeptala. Velice tiše a velice zlověstně. Nikdo nerozuměl jejím slovům, ale každý se jich děsil. Temnota, zima, tiché šedé kameny a bolest. Nic jiného tu člověk nenašel. Utrpení! Bída! Kde byla černá dáma, když ji člověk volal? Proč nepřicházela? Proč to neskončila?
Chybíš mi Grace. Strašně moc. Ať se podívám kamkoli, všude vidím tvou krásnou tvář, tvůj sladký úsměv, nádherné oči. Chci se tě dotknout. Znovu tě obejmout a už nikdy nepustit. Chci cítit vůni tvých vlasů, těšit se z tepla tvé dlaně, zakusit chuť tvých rtů. A bolí mě, když vím, že nemůžu. Nejsi tu. Smrt mi tě sebrala a nechce mi dovolit, jít za tebou. Vzpomínka na tebe mě pomalu zabíjí. Uvěznili mě, mučili mě, přikovali ke zdi a nechali na pospas vlastnímu šílenství, ale vzpomínka na tebe a pocit viny ze tvé smrti je tím nejbolestivějším trestem. Proč ty a ne já? Proč jsi mě tu nechala? Proč jsi tak daleko, za neproniknutelnou zdí, za hranicí mezi životem a smrtí? Miluji tě, Grace!
Strážní tu v noci byli celkem tři. Každý měl své stanoviště, ale stejně vždycky všichni seděli u jednoho malého stolku, kde celou noc hráli poker. Obchůzky zpravidla vynechávali, na křik vězňů nereagovali.
"Kartu!" poručil si muž jménem Nap Hughs. Rozdávající vytáhl velice ohmatanou a špinavou kartu z balíčku a hodil jí po Napovi. Ten si ji se zájmem prohlédl.
"Tak hraješ, nebo co?" okřiknul ho Stuart Cole netrpělivě. Nap ho zpražil pohledem a na menší hromádku přihodil dvě mince.
"Dorovnávám."
"Já taky," pospíšil si Stue.
"Pass," rozdávající složil karty. Zvláštní bylo, že jméno posledního z dozorců nikdo neznal. Byl tu nejstarší, jak služebně tak věkově. A všichni včetně ředitele žaláře mu říkali Taťko.
Karty se vyložily, peníze našly nového majitele a rozdávalo se znovu. Hráči si stihli sotva prohlédnout karty a vsadit základní sázku, když se ozval i na zdejší poměry neobvyklý křik. Stue a Nap líně vstali od stolu a šli za zvukem. Nap se ještě otočil.
"Ty nejdeš?"
Taťka, který zůstal sedět, se ztěžka zvednul a otráveně kývnul hlavou. Když se mladší dozorci otočili, Taťka se rychle sehnul k balíčku karet a prohlédl si tu vrchní. Zklamaně položil pikovou královnu zpátky. Potřebuju sedmičky, sakra.
Došli na konec chodby. Křik už se neozýval, ale stejně odemkli dveře a nakoukli dovnitř. Jako vždy se na ně vyvalil zápach potu, moči a výkalů. Strážní se už naučili ten puch nevnímat. Dokonce ani pohled na vnitřek cely nebyl neobvyklý. Prázdná místnost, jen malé zamřížované okno, šedé zdi, přikovaný vězeň a stále se zvětšující kaluž krve. V cele na zemi ležel muž s probodnutým hrdlem. Ještě sebou nějakou chvíli cukal, než konečně zemřel.
"Neměli bychom mu pomoct?" zeptal se naivně Nap.
"S mrtvým je míň práce, než kdyby dejchal. Přines pytel, Stue," ozval se za nimi Taťka. Stuart Cole odběhl do skladu a Nap vytáhl klíče.
Odemkli vězňova pouta a společně ho vyhodili ven na chodbu, kde už ležel připravený pytel na mrtvoly.
"Zašít?" zeptal se Stue.
"Na to sral pes. Zabalte ho a hodíme ho do vody, ať to máme z krku."
"Jak se mu to povedlo?" Nap ukázal na protrženou tepnu na vězňově krku. Taťka pokrčil rameny.
"Pouty, ostrým kamenem, nebo nehtama. Stává se to, zvykej si."
I psy mívají lepší pohřeb. Mrtvého hodili pouze v nezašitém pytli ze srázu do rozbouřeného moře. Bez modlitby, bez úcty, bez jediné slzy. Sotva vlny spolkly tělo, zapomněli na něj. Neznali jeho jméno, byl pro ně jen další mrtvý vězeň, nedůležitý, nepodstatný. Jen práce.
John slyšel, jak se vracejí ke svému pokerovému stolku.
Takže další to má za sebou. Proč on a ne já? Taky už mě zabalte do toho starého pytle a shoďte z útesu. Ať to už skončí! Jednou pro vždy.