Šedé kameny. Jeho jediná společnost. Tiché kameny, které byly skvělými posluchači, když bylo potřeba. Jeden jako druhý, naskládané na sobě, některé popraskané, vymleté, jiné zmazané krví nebo uhlovými nápisy, v některých zela vyrytá bezvýznamná slova, některé se honosily hlubokými svislými zářezy. Byly tak tiché. Co by řekly, kdyby mohly mluvit? Co by vykřičely do světa? Tolik vzpomínek. Tolik toho slyšely. Tolik nářků, modliteb, žadonění a blábolení pomatených myslí. Ale mlčely. Ach, jak si přál být jako oni. Tvrdý, tichý, chladný, bez bolesti. Bez mučivého pocitu viny, bez lítosti, beze strachu. Šedé kameny se nebály další bolesti, ani vzpomínek, neměly strach z bezmocnosti, neděsily se zítřka. Jen dál tiše naslouchaly a mlčky čekaly.
Malým zamřížovaným oknem nad jeho hlavou dovnitř pronikal zvuk rozbouřeného moře spolu s ledovým vzduchem. Potrhaný, smradlavý kus hadru, co měl na holé kůži, ho před zimou nemohl v žádném případě ochránit. Schoulený v koutě cely, hledě na věčně zavřené, okované, dřevěné dveře, se třásl a drkotal zuby. Prsty na rukou necítil, ocelové okovy, i když hluboko zakousnuté v jeho zápěstích, díky chladu vůbec nevnímal, žaludek mu svíral stále přetrvávající hlad, od suchem popraskaných rtů se mu zvedaly bílé obláčky kouře. Nejhorší vak bylá urputná pulzující bolest v pravém lýtku. Pohlédl dolů. Levá noha ležela bezvládně natažená. Zimou ochrnuté prsty na bosém chodidle byly téměř neschopné pohybu. Pomalu sklouzl pohledem vpravo. Druhá noha byla skrčená pod ním, aby si ji zahřál. Teď ji natáhl s bolestivou grimasou. Díval se na místo, kde by mělo být chodidlo. Na místo kde ho už roky trápila bolest. Na místo kde kdysi bylo chodilo, také kotník a lýtko. Jeho pravá noha končila přibližně dva palce pod kolenem. Ohavný pahýl mu měl až do smrti připomínat den, kdy skončil jeho pohodlný život, kdy se stal mrzákem. Ten den se mu nesmazatelně vryl hluboko do paměti. Den kdy všechno ztratil.
Byla už noc. Stál v hale velkolepého hraběcího domu. Svého domu. Až na něj byla prázdná. Přímo naproti hlavním dveřím stoupalo vzhůru široké mramorové schodiště, jenž se pod obrovským oknem rozbíhalo do dvou stran. Vysoké sloupy stejného materiálu jako schodiště podpíraly strop plný oblouků a kleneb. Slabé blikotající světlo svícnů, tvořilo na zdech protáhlé tančící stíny. Pohlédl na řadu obrazů ve zlatých rámech, lemujících zdi haly. I když byly všechny utopené ve tmě, věděl, co znázorňují. Příliš lichotivé zobrazení obtloustlých, namyšlených, starých hrabat. Jeho předků. Pokaždé, když se podíval na některou z maleb, zadoufal, že nedopadne jako oni, jako sádelnatý, líný starý muž, posedlý postavením ve společnosti a politikou.
Zaskřípání dveří se v prázdné hale hlasitě rozlehlo. Úzký pruh světla mu padl na obličej a téměř ho oslepil. Zároveň se světlem vpadl do haly hřmot hlasů a hudba ze sálu. Dveře se s tichým klapnutím opět zavřely a do haly vstoupila drobná dívka. Klapání jejích bot na vysokém podpatku se odráželo ode stěn a znásobovalo se ozvěnou. Stále nehnutě stál a pozoroval, jak se k němu blíží třiadvacetiletá černovláska. Už zdálky se na něj usmívala. Usmál se také, jen lehce. Byla tak nádherná. Jasně zelené kočičí oči na něj hleděly z pod ofiny hebkých až po lopatky dlouhých vlasů, s jejichž vůní v nose tak často usínal. Červené rty, které kontrastovaly s její bledou pletí, byly lehce rozevřené a odhalovaly bílé zuby, jimiž blýskala při každém ze svých četných úsměvů.
Když došla až k němu, vytáhla se na špičky a něžně ho políbila.
"Kam jsi zmizel?" zeptala se ho. Jen pokrčil rameny.
"Nemám rád tyhle snobské večírky."
Rty se jí roztáhly do ještě širšího úsměvu.
"Je to oslava našich zásnub," vytkla mu, stále se usmívajíc. "Copak to není důležité?"
"Ty jsi důležitá," řekl a vzal její dlaně do svých. "Co je mi po večírcích, oslavách, nebo těch lidech tam. Půlku z nich ani neznám."
Podíval se na zavřené dveře vedoucí do salónu, potom zase do jejích úžasných očí.
"Pojď se projít," navrhl. Překvapeně nadzvedla obočí. Když poznala, že to myslí vážně, sladce se usmála. Zbožňovala romantiku a on to věděl.
Vyšli z domu a směřovali k rybníku. Úplněk se odrážel od dokonale klidné hladiny. Když se přiblížili k lesu, který z jedné strany obestíral rybník, přimknula se k němu těsněji. Posadili se u břehu. Seděli mlčky v těsném obětí. Nemuseli mluvit, stačilo jen držet toho druhého, cítit jeho tep, poslouchat rytmus jeho dechu, stačilo se jen dívat na dva zářící měsíce. Jeden na obloze, druhý vlnící se na temném vodním zrcadle. Zafoukal slabý větřík, vytvořil malé vlnky na rybníce a zašustil listím v potemnělém lese. Sevřela ho ještě pevněji. Ucítil, že se jí lehce zrychlil tep a také ji pevněji objal. Oba se sami pro sebe usmáli. Ona protože se s ním cítila absolutně v bezpečí, on protože ho těšil pocit, že jí může ochránit, byť nebylo před čím. Další zašumění větví nesoucí se z lesa, tentokrát aniž by zafoukalo. Nevšimli si toho.
Zapraskání větví protrhlo ticho. Oba vylekaně vyskočili. Postavil se před ní připraven ji bránit vlastním tělem. Stála těsně za ním a křečovitě svírala jeho ramena. Pátral očima v neprostupném stínu lesa, ale nespatřil žádný pohyb. Uklidnil se.
"Nejspíš to byl jen zatoulaný divočák," utěšoval ji a chystal se k ní otočit. Jenže než to udělal spatřil ve tmě dva světelné body. Měděné, nelidsky zářící oči. Něco obrovského vyběhlo ze stínů dřív, než stačil vykřiknout. Neuvěřitelnou rychlostí se to řítilo přímo na ně…
Surové zabouchání na okované dveře ho vytrhlo ze vzpomínek. Leknutím sebou cukl a praštil se hlavou do zdi. V duchu zaklel.
"Jídlo, smrade," ozvalo se zpoza dveří a malým otvorem v jejich spodní části někdo strčil do cely otlučenou misku, plnou jakési páchnoucí kaše. Žaludek mu znovu sevřela dobře známá křeč. Pohlédl na stěnu, na šedé, mlčící kameny. Na jednom z nich byl vytesán nápis. V téhle tmě nešel přečíst, ale on věděl, co tam stojí. BŮH MĚ SPASÍ. Hovno, pomyslel si. Jediné, co ho dokáže vyvést z tohohle pekla, je smrt. Spravedlivá a milosrdná. Ach, jak po ní toužil.
aoy vyš že je Bill Kaulitz přihřátej???ne??mam to na blogu klidně nevěř ale jenom se koukni pak uvěříš...!