Blikotavý plamínek malé dohasínající svíčky se ze všech sil marně snažil prosvětlit pokoj. Zatlučená okna nepustila dovnitř ani slabé světlo měsíce ani čerstvý vzduch. Pokoj byl velký, ale podivuhodně prázdný. V rohu stála malá tvrdá postel bez ložního prádla, která vypadala, že se sesype, když si na ni někdo lehne. Malá stolička a stůl pokrytý nádobím, na kterém hnily zbytky jídla, byly jediný další nábytek. Ze stěn, které byly dříve obloženy vzácným dřevem, dnes zůstaly popraskané cihly sem tam překryté kusem trouchnivějícího prkna. Celá místnost působila opuštěným dojmem. Těžko si představit, že tady někdo žil. Těžko si představit, že by tu někdo žil dobrovolně.
Nicméně John Skaarsglow si tento dům v zapadlé londýnské čtvrti vybral sám a byl s ním spokojen. Splňoval přesně jeho nároky. Nenápadný, levný, daleko od centra, šlechty a hlavně od Coulprouda. Až na občasné návštěvy netopýrů se jeho domu každý vyhýbal. Ale co, říkal si John, přežil jsem krysy, vydržím to s netopýry. Nebyl důvod si stěžovat, většina lidí v okolí se stále domnívala, že dům nemá žádné obyvatele. To byl důvod, proč nechal okna zatlučená, nepotřeboval davy zvědavých měšťanů, kteří nemají na práci nic lepšího, než očumování kulhavců.
Vosk se už téměř celý roztekl po stole. Svíčka dohasínala a pokoj se pomalu nořil do tmy. Plamen dokázal osvětlit sotva okolí stolu, k rohům místnosti se vůbec nedostal. John pohasínající světýlko sledoval právě z kouta. Rád tam sedával, byl zvyklý na místo, kde se sbíhaly tvrdé zdi, kam světlo nedosáhlo. Dokázal tak sedět celé hodiny bez hnutí. Naučil se to během věznění na Manu. Ve studené temné cele, kde musel sedět přikovaný ke zdi. Vybavila se mu Coulproudova slova: "Dvanáct let."
Zdálo se to mnohem delší, vypadalo to jako věčnost. Nikdy nekončící peklo. Obklopený jen šedými zdmi, malým oknem a okovanými dveřmi, které se otevřely jen dvakrát. Poprvé, když ho jimi prohodili dovnitř a podruhé až za dvanáct let.
Z chodby se ozvaly kroky. Nejdřív zbystřil a instinktivně sevřel rukojeť svého nože, ale pak si uvědomil, že útočník nebo zloděj by pravděpodobně šli mnohem tišeji. Sakra, ten kluk ale dupe. Dveře se rozletěly dokořán, bez zaklepání jak jinak. Modrooký mladík na prahu se rozhlížel po pokoji. John schovaný ve stínu ho beze slova pozoroval.
"Pane Skaarsglowe?" pronesl váhavě chlapec do ticha.
"Tady jsem," zaskřípal Johnův hlas. Nevstával, pohodlnější bylo sedět. Chlapec ho našel očima a pak vstoupil do pokoje, opět aniž by se dovolil. V mladíkové tváři zářilo nadšení, které se Johnovi ani trochu nelíbilo.
"Pane Skaarsglowe," vysvětloval svůj vpád. "Dnes jsem potkal jednoho muže, Persley se myslím jmenoval, a on se ptal, jestli vás neznám, že mě s vámi viděl ve městě, já povídám, že ano, že jsem u vás učněm už asi měsíc a že vás teda znám docela dobře a pak povídám…"
"Sakra, vymáčkni se smrade," ztratil John trpělivost. Mladík přestal převypravovat každý detail rozhovoru a trochu zpomalil.
"Jo, takže on tvrdil, že má problém, že jeho dceru prý posedl ďábel, že reverend si neví rady, doktoři taky ne a prý jestli byste mu mohl pomoct, že by vám byl strašně vděčný," chlapec čekal na odpověď. John dlouho mlčel a jeho další slova se nesla pomalu, protože si upřímně přál, aby neslyšel to, co čekal, že uslyší.
"A co jsi mu řekl?"
"No, řekl jsem, že určitě co nevidět dorazíte a napsal jsem si jeho adresu, je to na…" chlapec si i v potemnělé místnosti všiml Johnova výrazu a nadšení mu z obličeje zmizelo. Z rohu pokoje se zvedl vysoký muž a tak rychle, jak mu jeho umělá noha dovolila, dokulhal až k chlapci, surově ho chytil za košili a přitáhl si ho k sobě.
"Co ti dává právo, rozhodovat za mě? Proč si myslíš, že vyběhnu za nějakým ukňouraným blbcem jenom proto, že jeho rozmazleného fakana nedokáže nikdo zkrotit?"
Mladík zbledl strachy. John ho svou rukou málem zdvihl z podlahy a propaloval ho pohledem.
"Já myslel, že…" pokusil se kluk bránit, ale John jím hodil o podlahu. Chlapec se praštil do hlavy a slabě vykřikl.
"Vypadni!" přikázal John a otočil se k němu zády. Další kroky od schodiště. John se nenamáhal otáčet, jen otráveně zabručel: "Nech mě na pokoji, Liz."
Neodpověděla, jen stála a zírala na Johna. Otočil se. Chlapec už vstal a teď si mnul zátylek.
"Co si myslíš, že děláš?" vypálila na něj.
"Nedělám vůbec nic," zdůraznil poslední slovo. Zatvářila se nevěřícně. Postoupila blíž k němu, jako by se chtěla začít prát.
"Byly doby, kdy by ses sebral a okamžitě vyrazil na pomoc komukoli, kdo by ji od tebe potřeboval. Viděla jsem, jak ses nenechal prosit a odmítal odměny. A teď se tu schováváš a nehneš ani prstem. Proč?"
Čekal, že mu jednu vrazí, ale už se nepřiblížila. Ošklivě se usmál a řekl.
"Máš pravdu. Byly doby, kdy jsem pomáhal lidem, jakýmkoli. Pět let jsem jezdil po Anglii a pomáhal. A pak mě za tu pomoc zavřeli a deportovali na Man. Bez soudu, bez vysvětlení. A já jim mám teď pomáhat? Nevidím jediný důvod, proč nemám nechat tu holku chcípnout v bolestech."
Elizabeth zhnuseně zakroutila hlavou.
"Kdyby tu byla Grace, plivla by ti do tváře," řekla a odešla. John nehnutě zíral na podlahu. Měl strnulý obličej a ruce v pěst. Nic neříkal. Mladík opatrně promluvil.
"Seženu poslíčka a zruším to s panem Persleym."
Když byl ve dveřích, John ho zastavil.
"Počkej," řekl. "Půjdu."
Obyčejný městský dům, pečlivě udržovaný. Majitelé se evidentně snažili, aby vypadal honosnější, než ve skutečnosti je. Zlaté klepadlo, schody z materiálu, který měl nejspíš připomínat mramor a dvoukřídlé dveře se ke zbytku domu vůbec nehodily. V noci se dala barva omítky těžko uhodnout, ale nejspíš šlo o tuctovou nezajímavou šeď, jak bylo zvykem. Hlavně žádná výstřednost. Okna v patře byla důkladně utopená ve tmě, na rozdíl od přízemních, kde i přes pokročilou večerní hodinu plály svíce.
Schovávají ji nahoře, aby ji nikdo neviděl, pomyslel si John. Hlavně neztratit tvář před sousedy, udržet si společenské postavení, nevystoupit z řady, to jediné na čem záleží. Jim je jedno, že jejich dcera je posedlá démonem, nezajímá je, že nejspíš brzy umře, oni se děsí toho, že to zjistí lidé. Lidi jsou vážně parchanti, přemítal, když stál před domem. Nechtěl jim pomoct, věděl, co se stane, když to udělá. Hned zítra se pan Persley nechá slyšet, jak mu John Skaarsglow vyléčil dceru, pár dní na to se na něj sesypou jako kobylky. Všichni po něm budou chtít zázraky.
"Tak jdeš?" zeptala se Liz ode dveří. Kývl hlavou a došel k ní. Jeho kovová noha při každém došlápnutí zazvonila a ozvěna se v prázdné ulici odrážela od stěn naprosto stejných nezajímavých domů. Po schodech vyšel opatrně a přidržoval se zábradlí. Schody byly ještě mokré z nedávného deště, a tak by mohl snadno uklouznout. Před vchodem se ještě nadechl. Pak ignoroval klepadlo a pěstí silně zabušil na nevkusné dveře. Liz sebou trhla leknutím a zamračila se na něj, nic však neřekla. Nečekal příliš dlouho a netrpělivě zabušil znovu.
Cvaknutí zámku mu zadrželo ruku, když se chystal praštit do dveří potřetí. Na prahu stál postarší muž v drahých šatech, což svědčilo o tom, že to nebyl sluha. Když Johna spatřil rozlil se mu na obličeji šťastný úsměv.
"Pane Skaarsglowe," zahlaholil nadšeně a rukou naznačil, ať vstoupí. V hale se tísnila spousta lidí. Žena, nejspíš matka postižené dívky, mladý muž, kterého John odhadoval na syna pana Persleyho, kuchařka, nebo služka, prkenný chlápek ve fraku se škrobeným výrazem, což byl pravděpodobně komorník a muž, jehož černý háv a ohmataná kniha v ruce mluvily za vše.
"Představím vás," hrnul se do pokoje pán domu. "Tohle je má žena, můj starší syn…"
"Je nahoře?" přerušil ho John. Persleyho to trochu vyvedlo z míry, koktavě odpověděl, že ano. Nejspíš chtěl říct ještě něco, ale John si svlékl kabát hodil ho po muži, kterého považoval za komorníka. Všichni přítomní nasadili pohoršené výrazy, John však už mířil ke schodům. Bláhově doufal, že ho nechají jít a budou zticha, ale tak snadné to mít neměl.
"Pane Skaarsglowe, pokud pomůžete mé dceři, věřte, že se odměním. Žádejte cokoli. Je jí teprve pět let, jmenuje se Carla a my ji prostě už nechceme vidět dál trpět."
Jen nechcete, aby se to někdo dozvěděl, proběhlo Johnovi hlavou. S nohou na prvním schodě se otočil a řekl:
"Pane Persley je mi upřímně jedno, jak se vaše dcera jmenuje, nebo jak je stará. Je to pro mě naprosto nepotřebná informace."
Znovu se otočil a vyšel pár schodů, když za sebou uslyšel reverendův hlas.
"Bůh s tebou synu."
"Bůh ať radši zůstane dole, tohle by nechtěl vidět," s tím nechal otřesenou rodinu a služebnictvo dole. Ti se teď všichni jako na povel otočili k Liz. John už neviděl ani neslyšel, co se dělo dole. Pomalu stoupal do horního patra a čím dál víc se nořil do tmy. Žádné svíce, okna zabedněná. Snažil se jít potichu, ale jeho pravá noha hlasitě dupala. Mířil k posledním dveřím na konci chodby, kde tušil dívčin pokoj.
Ticho náhle narušil zvláštní zvuk. Jakési chroptění nebo vrčení. Zdálo se, že vycházelo z pokoje, kam šel, ale bylo tlumené, jako by prošlo přes více než jednu zeď. Pozorněji se zaposlouchal. Slyšel hlasy zespoda, Liz něco vyprávěla, měl dojem, že o něm. Kromě nich ale zaregistroval i funění a vrčení, které bylo tím hlasitější, čím blíž byl pokoji. Někdo by mohl říct, že se na druhé straně schovává hladový pes. John však věděl, co je na druhé straně dveří, také věděl proč je tu taková tma. Bojí se světla. Uchopil rukojeť svého nože a pomalu otevřel dveře. Vrčení zesílilo, také se ozvalo vrzání židle, nebo křesla. V pokoji byla dokonalá tma, jako když zavřete oči. Neviděl nic, jen podle zvuku odhadoval, kde dívka sedí. Zašátral v kapse. Až na třetí pokus našel krabičku sirek. S pravou rukou stále přiloženou na noži postoupil do pokoje, o pásek rozžehl sirku a pokusil se zorientovat. Světlo nedosáhlo daleko, odhalilo mu jen stíny a obrysy.
Hluboký hrdelní řev, který se ozval od rohu místnosti, ho vylekal. Cukl rukou a tím zhasl sirku. V duchu si zanadával na svou osobu a vytáhl další sirku. Řev nepřestával a on věděl, že dalším světlem se to jenom zhorší, ale potřeboval vidět. Potřeboval se ujistit. Plamen sirky ukázal svícen na stole před ním. Zapálil svíce a otočil se k dívce. Jak se blížil, řev sílil. Kruh světla dorazil k jejím nohám. Provazy, jenž ji poutali k židli, se jí zařezávaly do kotníků. Světlo stoupalo víš, špinavá noční košile, ruce přivázané k opěradlům. John čekal to, co přišlo, i tak se však nemohl na ten pohled připravit.
Dívka měla mrtvolně bledý obličej, rozcuchané tmavé vlasy se jí lepily špínou a zvratky, po bradě jí stékala krev od rtů rozhryzaných do masa, kusy rtů jí visely přes zkrvavené zažloutlé zuby. Nejhorší byl ale pohled na oči. Duhovka se roztáhla a vyplňovala téměř celé oko, popraskané žilky vlily do oka krev a zbarvily je do ruda. To nebyly oči pětileté dívky. Dívala se na něj zrůda.
Dívka kroutila hlavou a všemožně se snažila vyhnout světlu. Záda prohnutá jako v křeči, ústa rozevřená v nelidském křiku. John si všiml, že si sama ukousla jazyk. Jeho tušení bylo správné, nelidský hlas, strach ze světla, nejspíš i kanibalismus. Byla posedlá, jenže ne ďáblem. Dcera manželů Persleyových nedávno zemřela, ale oni si toho nevšimli. V jejím těle se usadil duch, a protože se nemůže dostat k potravě, požírá své vlastní tělo.
Položil svícen na zem. Věděl, co musí udělat.
Pan a paní Persleyovi se všemi ostatními dole zděšeně poslouchali hrozným skřekům ze shora. Slyšeli Johnovi kroky, praskot židle, k níž byla Carla připoutaná a hlavně nepřirozený řev své dcery. Reverend se v koutě tiše modlil za její duši, služebnictvo se snažilo tvářit profesionálně a nedávat nic najevo, služka však skoro omdlévala a komorník vypadal, že bude zvracet, Carlin bratr se neustále díval na strop a její otec objímal svou vzlykající ženu. Elizabeth stála opodál a přála si, aby to už skončilo. Pak nastalo ticho.
Dobrou minutu nikdo ani nedýchal. John pomalu sestoupil po schodišti. Celá rodina se k němu seběhla a zasypala ho otázkami. John je ignoroval a zavrčel na komorníka:
"Kabát!"
Ten se zatvářil, jako by to bylo pod jeho úroveň, ale odešel a přinesl Johnův zablácený a otrhaný svrchník.
"Co se stalo? Je v pořádku?" vyzvídal pan Persley. John vklouzl do kabátu a pomalu promluvil:
"Duch je pryč. Vaše dcera je volná."
Strhla se salva díků a kdyby to John dovolil i objetí. Když začal Carlin otec o oslavách, kterých se musí vážený pan Skaarsglow určitě zúčastnit, John ho chladným hlasem přerušil.
"Dejte mi mých sto liber a já půjdu."
"Prosím?" zarazil se pan Persley.
"Říkal jste, ať žádám cokoli, když vaší dceři pomohu. Žádám sto liber," natáhl ruku a čekal. Pan Persley se chtěl nejspíš uraženě ohradit, ale jeho žena do něj strčila loktem a kývla hlavou.
Chvíli na to vyšli John s Elizabeth ze dveří.
"Kam pospícháš?" ptala se ho, když viděla jak uhání temnou, špinavou ulicí pryč. Strkal si peníze do kapsy kabátu a procedil přes rameno:
"Chci být pryč, až to zjistí."
"Co, až zjistí?"
Jako v odpověď přišel hysterický ženský výkřik z domu Persleyových. John se neohlédl. Necítil strach, smutek, vztek nebo lítost. Necítil nic. Bylo mu to jedno. Dál kulhal pryč z té ulice, daleko od toho domu, od Carly, jejíž hlavu nechal ležet na zemi, kam dopadla.