close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
I´m too weird to live but much too rare to die

Půjdu domů a zblázním se

26. února 2009 v 22:11
Pondělí, den sebevražd a depresí a oni nám zrovna v pondělí napaří nejhorší rozvrh, co můžou. Každý v pondělí vstává s vědomím, že ještě zbývá celých pět dní do víkendu. Všichni mají nezkrotnou chuť prohodit řvoucí budík oknem a doprovodit ho několika dobře mířenými ostrými slovy. Potom zápasíme se svou přirozeností. Tělo chce ležet v teple a spát, ale mozek často s přízvukem rodičů, či učitelů tvrdí: "Vstávej, musíš se učit, abys měl nějakou budoucnost, nějaký život."
I když všichni víme, že má pravdu, nejradši bychom ho poslali do jistých nevoňavých částí těla. Když už se donutíme vstát, jde to velice rychle. Koupelna, snídaně, předsíň a ven.
Stejně jako pondělky, všichni nesnáší autobusy a právem. V tuhle chvíli si však každý bez rozdílu přeje, aby cesta nikdy neskočila, aby tam nemusel. Ale ona skončí a jako by nás chtěl někdo nasrat tak velice rychle. Jakmile stojíte před tou šedivou, kvůli ospalým očím rozmazanou budovou, uvědomíte si něco, z čeho se vám udělá tak šoufl, že se skoro rozbrečíte. Mozek vám začne připomínat, že tu jste dobrovolně, zcela a pouze z vlastní vůle. To je chvíle, kdy mozek pošlete do řitě podruhé.
Ještě posledních pár minut, které utečou jako chvíle před popravou, posledních pár minut svobody. Pak se ozve zvuk, který od svých šesti let nesnášíte nejvíc na světě. Zvoní na hodinu. Zrovna když se vám v hlavě honí představy o tom, jak drtíte zvonek patnáctikilovým bouracím kladivem, vejde kat. A vy víte, že vás čeká čtyřicet pět minut nepotřebných blábolů, které vám budou užitečné asi jako je užitečný praseti urychlovač částic. Prostě k hovnu.
Jak tak sedíte v lavici a snažíte se čímkoli zabavit, hodinky přitahují váš pohled jako lejno mouchy. Pokaždé když se podíváte říkáte si: "Ty hodiny se musí plést."
Pak to skončí. A vy máte tak velkoryse darovaných deset minut, ze kterých je kvůli stěhování do jiné třídy stejně půlka v prdeli. Dalších sedm hodin proběhne podobně, jen způsob zabavení se může lišit. Prostě nuda, nuda, šeď, šeď. Po začátku poslední hodiny, kdy už jsou všichni kompletně otupělí a apatičtí, přestanou platit fyzikální zákony. Čas, i když se tváří, že postupuje, vlastně jen stojí a prudí. A když už po několika letech skončí i ta poslední hodina, přijde chvíle, kdy do prdele pošlete svůj mozek potřetí. On si totiž neodpustí kousavou poznámku: "A zítra znova."
Jenže koncem vyučování ten teror nekončí. Při cestě domů vám váš milý mozek tentokrát hlasem učitelů sdělí: "Musíš se šrotit."
Jasně, že má pravdu. Jasně, že to vím. Jasně, že je to kretén. Ze dne vám zbylo pár hodin. A stejně je strávíte tupým čuměním do sešitu, který na vás chrlí sračky jako: "V azoniových solích je dusík čtyřvazný."
Jenže vy nemáte tušení, co je to azoniová sůl, co je to dusík a co sakra znamená, že je vazný. Po půl hodině marného snažení, prohlásíte, že je to kravina a serete na to. Ačkoli je brzy, vy odpadnete a snažíte se dospat, co vám chybí, abyste mohli ráno vstát čilejší. Jenže to nepomůže a vy to víte, jelikož ten mor aby ho mozek vám to v jednom kuse hučí do hlavy. Naposled ten den ho pošlete do díry a usínáte s děsivým vědomím, že za nepatrnou chvíli se zas rozeřve ten debil budík.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nebel(r) nebel(r) | 7. března 2009 v 15:42 | Reagovat

´mares come true

2 Zdenickaa Zdenickaa | E-mail | Web | 24. března 2009 v 19:12 | Reagovat

Jak výstižné... jenže já chodím do školy pěšky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama