Minulý rok vydali avenged sevenfold album dosud nezveřejněných písní spolu s DVD živého koncertu na Long Beach v Kalifornii. Jo amíci maj prostě kliku. Pokusme se vžít do situace.
Narvanou halou se nese šum vzrušených hlasů, netrpělivých výkřiků a ve vzduchu visí očekávání. Pódium se zatím topí ve tmě, ale každý ho hltá pohledem, protože hodina H se nezadržitelně blíží. Pak se světla rozsvítí, dav začne šílet, Avengedi přicházejí. Příchodem Matta Shadowse, Zackyho Vengeance, Johnyho Christa a Jimmyho "Reverenda" Sullivena se natěšení fanoušci rozeřvou téměř na maximum svých možností. Říkám téměř maximum, protože když na prkna pódia vstoupí žijící kytarová legenda Synyster Gates, hala se div nezboří pod náporem hluku, který ji v momentě vyplní. Rev zasedne za své bicí, Johny se chopí své hlubokohlasé přítelkyně a kytaristé popadnou nástroje, jež z nich dělají bohy. Trochu překvapující je Matt, který se posadí trochu dál od středu jeviště. Všichni téměř jako na povel ztichnou, zatají dech a s nábožnou úctou čekají.
Táhlý zvuk varhan nesasvěcené možná donutí položit si otázku: Jsem na metalovém koncertě?
Opravdoví fandové samozřejmě poznali skaldbu Crittical acclaim a dávají to najevo jak jinak než další salvou výkřiků. V tom nasoupí lehké kytarové intro, pár vysokých tónů, než se rozezní nejhlasitější a nejmetalovější nástroj, jaký kluci mají. Matthew zařve do mikrofonu a dá do toho úplně všechno. Ve chvíli kdy by každý normální člověk začal rudnout, Matt řve, ve chvíli kdy by každy jíný člověk kolaboval kvůli nedostatku vzduchu, Matt řve, ve chvíli kdy by všichni ostatní leželi mrtví na zemi, Matt pořád řve. Světelná show spolu s plameny umocňuje zážitek z hudby, kdy do toho kluci řežou ze všech sil. Dav šílí, kříčí, talčí se na pódium, podporuje skupinu tak, jak to má správný fanda dělat. Matt lítá po jevišti ze strany na stranu, Zacky se Synem rozeznívají struny svých Schecterů, Johny v pozadí předvádí, co to znamená být "zpitej emocema" a Jimmy mlátí do svých bubnů, až s emu na obličeji objeví bolestivá křeč. Na obrazovce nad nimi letí okřídlená lebka, jejich znak. Refrén všem dokáže, že Jimmy je nejen geniální hráč na bicí, ale také výborný zpěvák, dál buší do svého nástroje a přitom si jen tak jakoby nic otočí hlavu k mikráku a spustí. Ke konci přijde opravdový požitek. Sólíčko v klasickém stylu, ramena k sobě, krky kytar od sebe, hrát a vypadat dobře.
Second heartbeat. Avengedi nám připomínají: Taky sme bejvali punkmetalový borci zpitý emocema.
Rychlost, síla, řev, enrgie, to všechno můžeme najít v druhé písni. V půlce zazní slova chvály od samotného zpěváka: Long Beach my boy Synyster fucking Gates.
Co dodat. I když byla zkrácená dav si ji užil a kluky samozřejmě odměnil a nezůstalo jen u pouhého křiku, na pódium začaly létat i speciální dárky:D.
Ani si nevydechli a je tu další novinka. Píseň o posmrtném životě, což je jejich oblíbené téma, se po krátkém orchestriálním intru rozjede ve velkém stylu.
"A place of hope and no pain, perfect skies with no rain"
Člověk by se tam skoro i těšil. Co by to bylo za song od A7x bez sólíčka a smaozřejmně i tady nastoupí kytarový kucí a jebnou do toho.
Menší pauzička, sundat bundu, jedno pivko, vyměnit kytaru, prohodit pár slov s davem a přijde apokaliptické Beast and the harlot. This shining city built of gold, far cry from innocence - bůhví jeslti mysleli Babylon nebo Long Beach. Ať tak či tak pro smrtelníky nevydýchatelná skaldba není por Shadowse žádný problém. Reverend je už asi pěkně unavený, ale to přece není důvod, aby nehrál absolutně skvěle, Johny se evidentně dobře baví, lidé jsou na pokraji nirvany.
Krátké černobílé video na obrazovce dává tušit o dalším songu a opravdu za pár vteřin se ozve vysoký ženský křik a pak hned chytlavý rif. Svělta se rozsvítí a odhalí nejen kapelu, ale i moc pěkný bonus v podobě čtyř nádherných stvoření ve spodním prádle, tančících vzadu za klukama. Přiznám se bez mučení, že v tuhle chvíli jsem Avengedy moc nesledoval, ale to je chemie:D. Té si užívají i kluci, čím dál více jim na pódium létají podprsenky, kalhotky a tka dále a my jim všichni neskrytě závidíme.
Seize the day v podání Johnyho Christa. Ano zpívají tam všichni, i když někteří hůře:D. Hned od druhého verše se ale písně chopí regulérní zpěvák a vše je jak má být. Zacky hraje na svojí podepsanou akustiku z dětství a vrhá na nás akord za akordem, Syn do toho přidá trochu zkreslených tónů, basa tvrdí muziku a Reverend všechno jistí ze zadu. Konec třetí minuty a nastupuje důvod proč chci kytaru. Dech beroucí Synyho sólíčko.
Když Synyster začne hrát ukradený Walk, Matt ho zarazí a položí sérii otázek: Do you know that song? And who plays the song? And who....who wants to come here and sing this song with us?
Kdo by nechtěl? Vybrat mohli jen jendoho a ten klikař vyskočil, zapěl a získal to největší co mohl získat. Uznalé pohledy od členů kapely.
He who makes beast out of himself, gets rid or the pain of being a man
Bat country, nabušenej nástup, nabušené pokračování, dokonalé, geniální nabušené sólíčko, nabušenej závěr. Není co vytknout, jeden z nejlepších, nejtěžších a nejoblíbenějších songů se rozezněl Kalifornií a bůh viděl, že to bylo dobré, ne, ještě lepší, nejlepší. Bicí, zpěv, kytary, basa, všechno perfektní a nedostižné. Mental fiction follows me. Píseň o ztrátě rozumu je odrazem psychického stavu přítomných. Šílenství dosahuje vrcholu. Nic neexistuje, jen netopýří země.
Hey, hey, hey, I´m not a fucking insane. Hezky svižně, hezky prudce, pěkně nahlas, řádně zvostra. Je to téměř snadné. Gatesssssssssss a sólo nestyděl bych se říct dokonalé.
Avengedi jsou prostě vlastenci. Není to první song, ve kterém se pustili do války proti válce, ale tanhle určitě zahrál na city. Gunslinger, napsaný pro všechny padlé vojáky, trochu uklidnil rozvášněné diváky, než nasotupil předposlední hardcore nářez.
Unholy cnofessions. A jedem a ve velkym stylu. Zackyho rif nutí všechny házet hlavou. Matt přechází od metalového vřískotu k melodickému zpěvu a zase zpátky. Svoje krátké sólo si Vengeance řádně užívá, pak přijde konečný řev a rozloučení. To fanoušci samozřejmně neakceptují a vydupou si přídavek. Po krátkém videu z výřivky se všichni dostaví na poslední song, kterým uzavřou dokonalý koncert. Příhodný název A little piece of heaven, pomalejší ale dobrá skladba o posmrté svatbě.
Na závěr snad vytknout jedinou chybu, kterou vystoupení mělo. Koncert nebyl u nás, ale jednou bude a ten den tam budu já a potom podám světu očité svědectví. A bude to dobré, ne, lepší, nejlepší, ještě lepší než nejlepší.
Koukala jsem ti do galerky... a poslintala jsem si klávesnici po shlédnutí složky amerian beauty:-D to jsou autíčka....