close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
I´m too weird to live but much too rare to die

Setkání

28. června 2010 v 6:57 |  Bloodline
Už dlouho jsem nenapsal žádnou povídku, a tak jsem se znovu nechal inspirovat jedním ze svých podivných snů. Je to první část série, která doufám bude brzy pokračovat.



Atlantic City; 3. června 2010

Jmenuji se Theodor Mariavelli. Lidé, co mě znají, říkají, že jsem šťastlivec. Možná mají pravdu. V sázkách a kasinech se ze mě stal milionář, jezdím rolls roycem, bydlím v luxusním apartmá tady v kasinu a společnost mi dělají drahé děvky nebo ženy, které se rády motají okolo pracháčů. Líbí se mi tu. Tohle město žije v noci a přes den spí, zajímají ho jen obsahy peněženek, na nic jiného se neptají. Co se týče přátel, existuje jednoduchá rovnice: čím víc peněz máš, tím víc máš i přátel. Vyhovuje mi to. Někdo jako já se tu ztratí, splyne s davem. Nejsem jeden z nich, i když se mi tolik podobají. Já jsem výjimečný.
U pokerového stolu bylo dnešní noci narváno. Osm hráčů, houf přihlížejících, hlavně žen, skupina číšníků vždy připravených přinést objednané pití a doufajících v tučné spropitné, padesát dva karet a sto tisíc dolarů jako hlavní cena velkého turnaje. Byl jsem samozřejmě pozván, má pověst úspěšného gamblera mě předcházela a já jsem rád přijal. Co se týče mých soupeřů, šlo o jednoho bankéře, dva mladíky, co náhodou přišli k menšímu obnosu, čtyřicátnice, co se považovala za devatenáctku a dost nasávala, jedna sportovní hvězda, tuším, že to byl boxer, zástupce místního kasina, který se snažil, aby výhra zůstala v kasinu, a starý pán v drahém obleku, co kouřil doutníky.

Už jsem říkal, že bývám považován za šťastlivce. Lidé se mě ptají, čím to je. Vždy odpovím to samé: mám šťastnou minci. Byl to krásný kousek z jedenáctého století, celá z ryzího zlata. Její skutečnou hodnotu neznám, nikdy jsem ji totiž nezjišťoval. Ve skutečnosti na minci nezáleželo, nebyl jsem dítě štěstěny, ani zdatný podvodník. V kasinu je poker to jediné, kde nezáleží na štěstí, a taky to jediné, co jsem hrál. Stačilo si všímat. Smysly toho pojmou tolik, že to mozek nestíhá zpracovávat. Nedůležité vypouští, ale vnímá všechno. Kdyby se do naší mysli dostali všechny vjemy jen z jednoho metru krychlového, zblázníme se. Neříkám, že já dokážu vnímat všechno. Já jen umím vnímat to podstatné, co ostatní nevidí. Mám k tomu předpoklady.
Krupiér ladným a neomylným pohybem poslal kartu poslednímu hráči. Všichni jsme se podívali. Nedíval jsem se na své karty, nezáleželo na nich. Záleží jen na kartách soupeřů. Bankéřův letmý pohled mnoho neprozradil, držel si chladnou pokerovou masku. Zradil ho dech, mohutné vypuštění vzduchu naznačovalo vysoké karty. Následovali mladíci. Amatéři! I méně zdatný pozorovatel než já, by si všiml, jak jim cukají rty v potlačovaném úsměvu. Žena s výstřihem, na který neměla nárok, si také dokázala uchovat kamenný obličej, ale zrychlil se jí tep. Slyšel jsem každý úder, jakoby vedle mě bušili do bubnu. Boxer se tvářil sebejistě a také sebevědomě sázel, z jeho pórů se ovšem táhl pach strachu. Zaměstnanec kasina vypadal na karty průměrné hodnoty a sázel opatrně, jen čekal na karty na stole a starý pán se po prohlédnutí karet napil svého bourbonku a mnohem rychleji tahal ze svého doutníku.
Sázky dvakrát oběhly celý stůl a konečně se vyložila první trojice karet na stůl. Jedna nízká dvojice pouze čtyřky a k tomu jedna desítka. Hádal jsem, že muž z kasina spáruje desítky a zaznamenal drobné trhnutí u boxera, hádám, že chce dostat barvu, desítka i čtyřka byly kárové. Jeden z mladíků byl napůl zklamaný, ale stále plný čiré sebejistoty a jak měsíček na hnoji, nové karty mu nic nepřinesly, ale stále sází na vysoký pár, co drží v ruce, druhý mladík se teď nepokrytě culil. Žena a stařík na sebe nyní nic neprozradili.
První hru jsem vyhrál. V dalších dvou jsem odstoupil včas, aby mě jeden z mladíků neobral, měl totiž full house, potom barvu. Měl štěstí zmetek, jeho kamaráda brzy opustilo, po třech hrách už neměl vůbec nic, ale ještě se zadlužil u svého šťastnějšího přítele. Ve čtvrté hře jsem ho zničil, ani mi to nedalo moc práce. Měl jsem teď o pár tisíc víc, než na začátku, tři hráči definitivně skončili a nejlíp na tom byl mladík naproti mně. V páté hře se teprve začalo doopravdy sázet. Na stole teď bylo něco přes padesát tisíc a nikomu se nechtělo couvat. Čtyři karty odhalené, měl jsem průměrnou trojici, ale jak jsem říkal, na tom nezáleží. Čtyřicátnice na tahu, chvíli váhá, ale jen to hraje. Vycítila můj pohled a hodila doprostřed stolu dva červené žetony - dvoutisícovky. Sotva znatelné cuknutí v levém víčku, několik málo drobných kapiček potu a tep vystresovaného člověka. Nejvýmluvnější byl ale pach. Nakydala na sebe sice spoustu drahé voňavky, ale smrděla nejistotou. Mladík ji dorovnal, hráč z kasina položil karty, starý muž vedle mě se zdržel. Hodil jsem pohledem po ženě. Její srdce bylo o závod, měl jsem ji v hrsti. Naučeným pohybem palce, jsem z ruky odpálil tisícový žeton, počkal až se ozve klepnutí o stůl a potom dvěma prsty zvedl další dvoutisícovku a zvedl sázku. Žena propadla panice, chvíli těkala očima po stole, podívala se ještě jednou na své karty, kde jsem tušil pár, nebo nízkou trojičku, potom hodila karty doprostřed stolu. Zbyly jsem tři. Mladý šťastlivec byl nabuzený předešlými výhrami a staříka evidentně pár desítek tisíc netrápilo. Teď to bude horší.
Sázel jsem opatrně. Pátá karta mi nepomohla, ale podle mých předpokladů ani mým soupeřům. Počkal jsem si, až se stařík podívá na své karty. Udělal to. Jen nadzvedl rohy, aby se za ním nemohli podívat a případně radit mě, nebo druhému oponentovi. V jeho šedém oku se zaleskl odraz zeleného plátna stolu a maličký kousek bílého obdélníku. Musíte být blízko, abyste viděli odraz v oku, velmi blízko. Mně stačila vzdálenost metru a půl. Srdcová dáma a piková sedmička. Hraje na dvě královny, moje trojice ho přebije. Mohl jsem se zaměřit na kluka. Přihodil ještě pět tisíc, stařík dorovnal, jako já i on poznal, že mladej z nás chce vymačkat co nejvíc. Možná doufal, že to složím. Pach sebedůvěry. Zvýšil jsem na deset tisíc, i když bylo jasné, že mladík drží víc než já. Poker mít nebude, na stole byla dvojice es, ale kdyby držel dvě esa, tvářil by se jinak. Možná má trojici, třeba dokonce tři esa, čímž by mě porazil, ale neměl zkušenosti. Stařík spoléhal na svůj pár královen a dorovnával. Já jsem se snažil přesázet kluka. Byl stále nervóznější. Nakonec složil a odnesl si zbytek žetonů i tak hodnotnějších než na začátku.
Muž po mé pravici srovnal a krupiér nás vyzval ať ukážeme karty. Otočil jsem pár devítek a přisunul je k pikové devítce na stole. Spolu s esy
pěkný full house. Starý boháč karty neotočil, jen pokrčil rameny. Obecenstvo mi začalo tleskat, krupiér ke mně přisunul pestrobarevnou horu žetonů. Potřásl jsem si rukou se svým posledním soupeřem.
Někdo mě chytil za rameno, poznal jsem ředitele, ještě než jsem se otočil.
"Připište mi to na účet," řekl jsem mu. "Deset tisíc pro kasino."
Ředitel mi vděčně tisknul ruku. Vybral jsem ze své výhry ještě tisícový žeton a vložil ho krupiérovi do kapsy, ten diskrétně poděkoval.
Nenápadně jsem se vytratil z kasina a vklouzl do svého pokoje nahoře v hotelu. Nerozsvěcel jsem. Se staženými závěsy byla v apartmá absolutní temnota. Na stole stála čerstvá láhev výtečného osmiletého koňaku a dvě skleničky připravené k použití. Na lístku vedle pití stálo: "Pozornost podniku". Nalil jsem si skleničku a jedním douškem ji vyprázdnil. Za dvě hodiny úsvit, měl bych se prospat.


Vstal jsem asi ve čtyři odpoledne. Ne že by se mi chtělo, ale probudil mě telefon z recepce.
"Omlouváme se pane Mariavelli, ale máte tu návštěvu a je to prý velice naléhavé."
"O co jde?" zněl jsem nevrle a slečna u telefonu to vycítila. Okamžitě změnila klasický úřední tón na tón mnohem podbízivější. Všichni v hotelu měli od ředitele nakázáno, si mě hýčkat.
"Nechce prý mluvit s nikým jiným než s vámi pane, ale pokud se vám to nehodí, zařídím to pane."
Napadlo mě hned několik lidí, co by mě chtěli naléhavě vidět. Nakonec, proč ne? Vždycky je fajn uniknout rutině.
"Pošlete je nahoru a taky někoho se snídaní."
"Ovšem pane. Co byste si přál?"
"Překvapte mě," telefon jsem položil a hodil na sebe župan. V koupelně jsem si jen opláchl obličej a namočil vlasy, aby mi neodstávaly. Když se ozvalo zaklepání, sebral jsem ještě rychle z nočního stolku své brýle a běžel otevřít. Na prahu mých dveří stála osoba asi o dvě hlavy menší než já, v černém hávu a velmi vrásčitou tváří. Byla to jeptiška, ve scvrklých rukou svírala dřevěný kříž s Ježíšem a na kalných očích měla obrovské a tlusté brýle. Zůstal jsem překvapeně stát. Čekal jsem, až promluví.
"Jste Theodor Mariavelli?"
Její pisklavý hlas dráždil můj citlivý sluch. Dokonce i její pach mě nepříjemně dráždil.
"Kdo se ptá?" zeptal jsem se a pozval sestru dál. Opatrně vešla. Musela se cítit nesvá tady v jámě lvové. Ušla jen pár korků a otočila se na mě.
"Otec Monroe vás shání."
Nalil jsem si skleničku a jednu nabídl také sestře, ale odmítla.
"Je mi líto, nikoho takového neznám."
Jeptišku to nevykolejilo.
"On zná vás."
"Jak se jmenujete?"
"Sestra Marie Isabela."
Všechny jsou Marie, usmál jsem se v duchu.
"Sestro Marie Isabelo, ujišťuji vás, že se s církevními představiteli nestýkám, ani žádného neznám. Nejspíš jste si mě s někým spletla. Pokud jste přišla pro příspěvek na váš kostel, nebo něco podobného, nechte mi tu adresu a něco vám pošlu, ale jinak vám asi nemůžu pomoct."
Kopnul jsem do sebe koňak a posadil se, jasné gesto, že konverzace skončila. Sestra se ovšem nechystala k odchodu. Bezděčně jsem zachytil zvuk jejího srdce. Bilo unaveně a slabě. Nezbývalo ji moc času, její nemoc jsem dokonce cítil.
"Otec mě varoval, že si možná nevzpomenete. V takovém případě mám vyřídit žádost od signoreho Auryone Medici pane Teodoro Eriku de Mariavelli."
Prázdnou sklenici jsem pomalu položil na stůl. Vstal jsem. Tím jménem mi už tak dlouho nikdo neřekl. Signore Auryone Medici! Kde se tu vzal? Překvapení jsem nedokázal skrýt.
"Co po mně chce, vám neřekl?"
"Dlouho vás hledal. Nevím, co potřebuje, ale žádá vás, abyste vyslyšel jeho prosbu."
Nevím, co mnou proudilo víc. Jestli překvapení, nebo zvědavost.
"Kdy?"
"Za týden v katedrále svatého Patrika v New Yorku."
"Budu tam."



***


Istanbul; 4. června 2010

Muž jménem Caleb Ruthford seděl v nízkém pohodlném křesle ve sklepní místnosti starého domu. Pod stropem se vznášel hustý oblak dýmu z arabských dýmek. Jeho vnímání bylo otupělé hašišem z dýmky, jeho oči se zvláštním fosforečným odleskem měli skelný pohled, levá ruka kousek pod ramenem stažená zažloutlou gumičkou, na předloktí měl silně naběhlé žíly. Kolem něj v kruhu seděli další čtyři lidi, které sotva znal. Byli stejně bledí jako on, ale na rozdíl od něj, byli mnohem vyhublejší, na předloktích jim mokvaly početné díry od jehel a dva z nich trpěli silnou třesavkou.
Caleb natáhl ruku po jehle, která k němu přišla. Nabodl žílu, natáhl svou krev a potom si půlku injekce vpálil do těla. Pár vteřin, než heroin začne působit. Podal drogu dál a užíval si opojnou euforii. Nepůsobila dlouho. Nikdy na něj droga neměla vliv jako na ostatní. Na druhou stranu mu droga nikdy neškodila. Během noci si ještě dvakrát píchnul spolu s Arabem, který u něj přespával. K ránu opět vystřízlivěl. Mohl si tedy prohlédnout jeho společníka. Během spaní, nebo bezvědomí se třásl, což nebylo neobvyklé, ale ráno se probudil a řval bolestí. Jeho vychrtlé tělo zmítaly křeče. Caleb už viděl člověka zemřít po zlaté dávce, taky sílu absťáku, ale věděl, že tohle je něco jiného.
Arab místo toho, aby dýchal, jen sípal, v očích mu zářili rudé žilky a několik z nich dokonce prasklo a začaly mu krvácet oči. Jeho křeče byly tak silné, že si zlomil ruku a možná i vyhodil pár obratlů. Na jeho bledé kůži vyvstaly všechny žíly a zářily fialovou barvou. Caleb cítil, jak z něj vytéká krev, z toho jak si muž drápal tělo. Srdce bušilo jako po dávce adrenalinu, slyšel kosti, když praskaly. Ten proces bolí!
Caleb věděl, že ten křik někdo uslyší a nehodlal čekat na strážce zákona. Sebral ze stolku dřevenou truhlu se zbožím, přes svoje nahá ramena přehodil sako a vyběhl ze sklepa. I v prvním patře jeho domu bylo šero. Nebyl tu už několik týdnů, ve sklepě měl vše, co potřeboval. Z úkrytu ve zdi sebral štos bankovek, které mu zbyly, ze země zase pytel s šaty. V předsíni sundal z háčku na zdi kabát s kapucou a když si oblékal, přejel pohledem po zemi. Ležely tam tři dopisy. Ten úplně vespod byl psaný latinkou. Zaujalo ho to. Otevřel ho. Během čtení mu projel hlavou řetěz vzpomínek. Dopis byl psán italsky a adresován Calebu Ruthinimu.

Drahý příteli Calebe Ruthini,
možná jsi překvapený, že ti tak nenadále píši, ale věř mi, že jde o naléhavou záležitost. Neviděli jsme se věčnost a neměli jsme důvod se stýkat, ale potřebuji tvou pomoc. Doufám, že se se mnou sejdeš desátého června v New Yorku v katedrále svatého Patrika.

Starý přítel Auryone Medici

Caleb dopis zmuchlal a strčil do kapsy kabátu. Kápí si zakryl hlavu a vyšel na ulici, která se pomalu zalévala ranním sluncem. Řev Araba pořád slyšel, ale lidé venku nejspíš ne. Vydal se rovnou k letišti.


***


Londýn; 3. června 2010

Do drahého bytu ve čtrnáctém patře velkými okny pronikalo namodralé měsíční světlo. Na dvoulůžkové posteli ležel nahý muž jen s obvázaným zápěstím a majitelka bytu i přes zeď jasně cítila jeho vzrušení. Vyšla z koupelny a jakmile ji muž spatřil, jeho krev se rozproudila ještě rychleji. Světlo měsíce dopadlo na nahé tělo černovlasé krásky. Její zvláštně zelené oči noční svit vřele opětovaly. Jak se blížila k posteli, její přítel byl už maximálně vzrušený. I černovlásku přepadla touha. Jenže tahle touha neměla nic společného se sexem. Muž se posadil a chtěl ji obejmout, ale ona ho s neuvěřitelnou silou odstrčila a donutila dál ležet. Usmál se. Ráda ho ovládala. Tenké prsty s dlouhými nehty mu zaryla do prsou, až to zabolelo. Políbila ho na břiše a jazykem jela dolů. Chytil ji za vlasy. Zmáčkla mu zápěstí a ruku zase odtáhla. Už se nesnažil převzít iniciativu, jen si užíval její jazyk na svém těle. Žena poslouchala jeho srdce. Silné údery, které pokaždé prohnaly oběhový systém dávkou krve. Její očekávání rostlo. Když se tep zrychlil a svaly napjaly, přestala ho kouřit. Chtěl ji políbit, chytila ho pod krkem a vrazila si jeho pusu do své. I na její tváři se už objevilo vzrušení, cítila jeho tepny pod svými prsty. Když se jeho srdce zase trochu uklidnilo, sedla si na něj a pomalu ho přivedla k orgasmu.
Počkala až usne, což netrvalo dlouho. Hladila ho po ruce s obvazem. Muž se nevzbudil, ani když mu obvaz sundala a začalo ho na ruce líbat.
Druhý den se její přítel vzbudil pozdě, ona už byla vzhůru. Seděla u notebooku projížděla si podklady k soudu.
"Dobré ráno, zlato," pozdravila muže. Zdál se nemocný. "Je ti něco? Nevypadáš dobře."
"Motá se mi hlava," řekl, když si mnul rozespalé oči.
"Zkus se nasnídat. Včera jsi vydal moc energie, musíš ji zase doplnit," usmála se na něj. Jeho pohlazené ego se taky vyjádřilo pomocí úšklebku. Když odešel, aby se umyl a najedl, její úsměv zmizel. Přemýšlela, jak dlouho, to ještě Sam vydrží, nebo kdy mu dojde, proč se jeho zraněná ruka nehojí a proč je po sexu vždycky tolik vyčerpaný.
"Dominico?" ozvalo se z koupelny. Nezaujatě mu odpověděla, přitom stále četla dokument v počítači.
"Můžu jít s tebou k soudu?"
"Je to předběžné líčení, není veřejnosti přístupné. Uvidíme se večer. Zajdeme si třeba na večeři, co říkáš?"
Souhlasil a hned na to se zpustila voda ze sprchy. Na obrazovce naskočila tabulka s emailem. Adresu odesílatele neznala a tak se podívala na jméno. Otec Monroe. Přemýšlela jestli je to nějaký bývalý klient, nebo nový zájemce o její právní služby. Otevřela zprávu.

Vážená doktorko Jasperová, doufám že si desátého června uděláte čas, neboť se s vámi chci opět setkat. Jedná se o záležitost staré známosti s Jeruzaléma, na kterou si jistě vzpomínáte. Je nanejvýš důležité, abyste se dostavila. Katedrála sv. Patrika v New Yorku, 10. 6.
Auryone Medici

Dominica si vzpomínala na starou známost i na jméno Medici. Nepříjemné vzpomínky opět prorazily hráz zapomnění a začaly ohryzávat poraněnou duši. Zaklapla notebook. Možná příliš prudce vrazila do koupelny, kde se Sam pořád sprchoval.
"Chceš se ke mně přidat?" nadhodil s dychtivým pohledem.
"Až jindy," odsekla. Po obličeji mu přejel stín ublíženosti.
"Promiň lásko. Nemám náladu, dneska mám to přelíčení, jsem z toho trošku na nervy," lhala, ale on to nepoznal.
"To nic," řekl a natáhl se, aby ji políbil. Opláchla si obličej a když už odcházela, všimla si něčeho, co ji vyděsilo. Jeho hnědé oči byly světlejší, téměř žluté. Byl to jen lehký odstín, možná hra světla, on sám si toho nevšiml.
"Musím už do práce."
Spěšně vypadla z bytu. Cestou k soudu přes telefon objednala letenku do New Yorku. Nechtěla tam, ale cítila, že musí.


***


Řím; 2. června 2010

Vzduch byl silně prosycen pachem starého potu, nemytého oblečení a shnilým ovocem. Vedro ten smrad ještě znásobovalo. Nejhorší bylo, že ten puch vycházel z něj samotného. Spolu s horkem viselo ve vzduchu taky dusno. I temné bachraté mraky slibovaly déšť. Konečně se zase umyje. Lidé kolem něj obcházeli bez povšimnutí, nebo ho opatrně obcházeli. Nenamáhal se žebrat, věděl, že nic nedostane. Pohlédl na nebe, nezdálo se, že by mraky mohly zmizet. Vstal a šouravým krokem přešel ulici k temnému podchodu. Dva bezdomovci už tam trávili svoje mizerné životy. On byl na pohled výrazně mladší než oni, i když svými nemytými vousy se řadil mezi kmety. Bezdomovci seděli na lavičce, kterou nejspíš odtáhli z parku, každý na jedné straně a mezi nimi stála litrová láhev bez etikety. Mladý vagabund se na nic neptal a prostě si láhev vzal a vlil do sebe několik loků. Byl to rum, když dopil, horko opět zesílilo. Jen na chvilku, než se s tím jeho organismus vypořádal.
"Co si vo sobě myslíš, kreténe?" zařval bezdomovec. Zloděj rumu na něj vztyčil prostředník a zase se napil.
"Vokamžitě to polož!"
Potom už nemluvili. Bezdomovec vpravo zloděje praštil do břicha, láhev třískla o zem. Druhý bezdomovec ho trefil tvrdým pravým hákem. Narovnal se a dostal další do levého oka, na to kolenem do břicha. Následovaly dvě rány do zad. Spadl na zem, kde do něj kopali. Pár dostal i do obličeje. Nikdo z nich si nevšiml, že se po chodníku blíží dva policisté. Zpozorovali rvačku a mířili k trojici rváčů. Nijak ovšem nespěchali. Už zdálky sledovali, jak se muž na zemi odrazil a během vteřiny stál na nohou. Pěst, co na něj mířila, chytil do levé dlaně, protočil ji a druhou rukou vrazil do lokte. Odporné zapraštění, bezdomovci v proudu krve vyletěla z ruky vřetení
kost. Zmrzačenou ruku stále držel, když pravačkou vypálil proti hrudníku bezdomovce. Ten se skácel k zemi, kde vřískal a svíral si krvácející předloktí. Druhý bezdomovec se lekl a chystal se utéct. Jenže muž ho ze zadu chytil za vlasy a prudce trhnul k sobě. Několik vlasů tím vyrval a bezdomovce složil na záda. Policisté už k nim běželi. Museli muže odtáhnout od bezdomovce na zemi, do kterého bušil oběma pěstmi, až mu rozmlátil obličej na kaši. Nikdy se nedozvěděl, jestli to ti dva přežili.
Zavřeli ho za dvojnásobné napadení do malé vlhké cely na místní stanici. Měl tam čekat až do soudu, ale ještě ten den přišel jeden ze dvou policistů, kteří ho zatýkali. Polda toho člověka sledoval s krajním odporem. Muž v cele seděl na pryčně a skrýval se ve stínu. Pro jistotu mu nechali želízka, aby nemohl napadnout strážníky zákona. Policistovi ani tak nevadil zevnějšek špinavce, ani jeho smrad. Díval se, jak si zavřený pomalu olizuje špinavé ruce. Vypadal, že si je čistí od krve a dalšího svinstva.
"Jseš venku na kauci," oznámil muži v cele.
"Kdo ji zaplatil?" řekl hlas, který se k osobě nehodil.
"Nějakej otec Monroe."
"Neznám," řekl muž a otočil se, aby mu mohl polda sundat pouta. Už volný vyšel ze dveří a obešel pult. U lavice v něčem, co vypadalo jako čekárna, stál chlap v černém hávu s bílým límcem. Krátké, věkem prořídlé vlasy byly skoro stejné barvy jako mrtvolná pleť rozbrázděná hlubokými vráskami. Nejživěji vypadaly oči. Na bílé pleti zářily rudým odleskem. Kněz vypadal trochu jako albín.
"Victor Arpende?" ujišťoval se otec Monroe.
"Odkud mě znáš?"
"Známe se už dlouho."
"Ptal jsem se odkud, ne odkdy," Victorova silná stránka nebyla trpělivost.
"Pluli jsme spolu z Itálie do svaté země."
Muž upřel na kněze překvapený pohled.
"Medici?" zeptal se. Kněz přikývl.


***



New York; 10. června 2010

Jakmile se setmělo, vyrazil jsem na pátou. Se svou mincí jsem si točil v prstech a pobrukoval si. Co jsem tady, už jsem stihl obrat pár lidí v pokeru. Ulice byly stále poměrně plné, i když lidí už ubývalo. Konečně jsme dorazil ke křižovatce, kde se křížila padesátá s pátou avenue. Nade mnou se majestátně tyčily gotické věže, které mě ovšem vůbec nezajímaly. Očekával jsem muže, který mě sem pozval před vchodem, ale na ulici nikdo nebyl. Čas schůzky nebyl určen, ale denní doba byla samozřejmá. Váhavě jsem udělal pár kroků ke dveřím. Katedrála by měla být zavřená. Vzal jsem za kliku a dveře se otevřely. Vnitřek nebyl osvětlený a okna z barevného skla dovnitř nevpustila mnoho světla z ulic. Uviděl jsem čtyři lidi. Tři muže a ženu. Ženu a chlapa, co ke mně byl nejblíže, jsem poznal hned.
"Calebe?"
"Zdravím," lehce s poklonil na pozdrav. Žena se na mě nepodívala, ale stejně jsem ji pozdravil.
"Ahoj Seylo."
"Jsem Dominica," opáčila chladně.
"Jak chceš."
Úplně vepředu u oltáře stál starý člověk v kněžském stejnokroji. Musel to být Auryone. Překvapily mě jeho vrásky. Pokynuli jsme si na pozdrav. Poslední muž tedy musel být Victor. Vypadal strašně a to nebylo nic proti tomu, jak páchl.
"Už jsme všichni," ženský hlas proletěl tichým sálem sakrální stavby. "Co jsi nám chtěl Medici?"
Otec se napřímil a rozpřáhl paže, jakoby nás vítal.
"Nejdříve mi dovolte, abych vám všem poděkoval, že jste dorazili," mluvil italsky. "Svět je infikován. Jed se prohání jeho žilami a pomalu ho dusí. Jsme tu, protože my jsme ty otrávené hroty."
"Co konkrétně po nás chceš?" zeptal jsem se.
"Theodore, naše nákaza se šíří. Naše prokletí už nepostihuje jen nás. Jenže oni nejsou čistí. Jsou zmutovaní, deformovaní."
Vadil mi způsob, jakým mluvil.
"Nemám tušení, o čem mluvíš," byla to pravda. Ozval se Caleb.
"Já ano. Viděl jsem to. Naše krev evokuje změny v organismu, jenže, jak tady padre říkal, ta změna je neúplná. A není to jen krev, všechny tekutiny, i když ty už v menší míře. Je to jako HIV."
"To jako, že je víc takových jako my?" zeptal se Victor. I jeho dech smrděl, že se mi obracel žaludek.
"Nikdy jsi nic takového neviděl?" pokračoval Caleb. Victor zavtěl hlavou, prý se nestýká s lidmi. Vycítil jsem napětí. Přicházelo od Seyly, tedy od Dominicy, když si přeje.
"Proč nás to zajímá?" zazněl můj dotaz.
"Protože jsme to způsobili. Roky rozmařilého života, užívání si. Šířili jsme mor. Lidé si všímají, půjdou po nás. Svět shoří v naší mladické rozpustilosti. Jako v minulosti," Medici mluvil naléhavým tónem, ale pořád mě ještě nepřesvědčil.
"Došel jsi osvícení, nebo co? Znovu dobrým křesťanem? Co mně je po tom? Nezajímají mě lidi."
"Chápu tě, taky nesnáším lidi, co pro mě kdy udělali?" promluvil ke mně Victor. Přes lavice na mě blýskaly jeho fialové oči. "Ale padre má pravdu. Ten efekt padne na všechny, z lidí se stanou zvířata, svět se zhroutí. Kde se potom budeš oddávat hazardu a mrdat děvky?"
Zajímalo mě, jak to že tohle o mně ví. Asi mu to řekl tady otec, který se zdál o nás všech dobře informovaný.
"Chci, abyste mi pomohli to zlo vymýtit," řekl to slavnostně.
"Jdu do toho," řekl Caleb.
"Jo, já taky," Victor.
Pohlédl jsem na Dominici. O něčem přemýšlela. Nic neřekla, jen kývla. Bylo to na mně.
"Není to moje věc."
Měl jsem se k odchodu.
"Theodore!" knězův hlas znásobený ozvěnou mě zastavil. "Žádám tě, abys splatil svůj dluh."
Kurva! Sklopil jsem hlavu. Je to devět století a on si to pamatuje!
 

UNHOLY WAR

8. května 2010 v 15:27 |  Jen tak, aby se neřeklo
Silent night so passionate so dark
My body was tired, so was my mind
Black was the city, grey was our park
I went sleep to end the night

As my head touched the pillow
I immedietely fall asleep
Next to my bed something start to grow
Some wirhl - black
And slow!
Scary, mysterious and deep
I fall in as far as I know

The earth was rough
And hellish was fire
The forrests were tough
Water filled with desire

The rocks the only thing in my sight
Where am I? Have I died?

Then I heard a music and voice
From all points of the compass
I knew there was no choice
The battle was calling us

I looked to the North
A warrior was coming form the arctic hill
On his head a skin of the wolf
He played the guitar with the nordic skill
And an axe on his belt
Incredible strength in his arms
I feel what I have never felt
All the famous viking charms

I looked to the West
I saw a warrior with long hair
Heavy metal on his chest
His long scream cheared the air
He was coming to complete the quest
He came to honor the metal
He came to win the battle

Then I turned to Southeast
A skinny fighter with dead eyes
Black coat of Satan priest
Hard guitar with deadly cries
There is a skull on his shield
There´s no life in his bones
He slowly reached the battlefield
He´s killing by his deadly tones

Even from Northwest came a warrior
He hold guitar in right hand and in left violin
He played metal and even more
The whole orchestra was behind him
Maybe virtuoso, maybe traitor
The hero came to fight
On the Northwest, there was noone greater
Man of magic and might

From Northeast the soldier came
Someone would say it was junk
He came with no mark of shame
He played metal and his name was punk
A great A on his back
With his hair so easily to spot
A battle at the end of his track
He was shouting: "A future there is not!"

The East is where I was looking
I saw only the darkest night
Raven hair of the darkness king
A fear himself a black knight
He brought the plague, which he spread
The dark genius but deadly ill!
Only spleen in his vicious head
He came to win, he came to kill

From Southwest was coming a lord
And I wonder for whom
The angles in his way were slaught
From Southwest came a power of doom
With guitar sharp as a knife
Decided to destroy his enemies
Behind him has left no life
He killed the land and drought the seas

And finaly from Southern land
Came strange metal king
He was sparkle! What has he ment?
He was shiny, with make up and pink
But he thought he play the METAL
With pink guitar in his hand
He was coming to the battle
Unknowing this was his end

Heavy looked at the Death
Symphonic at the Viking
Black hold his breath
Punk looked at the doom king

And these seven for this night
They decided to fight
Together and unite
For their pride

They attacked the Pink
They smashed the worm
Didn´t allowed him to sing
Killed the disgusting form

And the glam was split
Just a pink fucking shit

And the great seven then swore
No more fighting, no more war

In the morning I woke up in my room
And knew the greatest art
Heavy, Black, Punk, Viking, Symphonic, Death and Doom
They all wait in my heart

Jak to může být

3. května 2010 v 19:12 |  politiše svině - politici

Následující článek sestává z úryvků pomyslné maturitní otázky z dějepisu, která by se mohla jmenovat: Politický vývoj v českých zemích 21. století

2009/2010 - dopad celosvětové ekonomické krize na české hospodářství (nutnost hospodářských reforem)
                  - narůstá nedůvěra k pravici (ODS), stoupá popularita sociálně zaměřených politických stran (ČSSD, KSČM)
parlametní volby: konec května 2010
  - vítězí ČSSD (48%)
  - Jiří Paroubek pověřen prezidentem Klausem sestavením vlády
  - ČSSD spolu s KSČM sestavuje koalici
  - Silná sociální politika - počátek postupného zadlužování státu
2011 - zavedena tzv. progresivní daň (vliv růstu shodku) x odpor podnikatelů
podzim 2011 - aféry Lakatoš, Horvát (odhalení rasistické diskriminace ODS z roku 2008)
2. února 2012: parlament odhlasoval rozpuštění ODS (vznik PDS = pravicová demokratická strana x neměla význam)
2012 - 2014: postupné potírání politické konkurence (Top 09 demonstrativně rezignuje při prezidentských volbách)
 - období bezvládí: prezidentem zvolen dosavadní premiér Jiří Paroubek x odpor pravicových stran - nařčení ze zmanipulování voleb
2013: nové volby: Paroubek opětovně zvolen prezidetnem (výraznější vedení)
    - rok 2013 považován za počátek konce demokracie:
                                                                     - nová nařčení proti pravicovým stranám (skandály)
                                                                     - sloučení KSČM a ČSSD - vzniká Strana lidu (SL)
éra 2013 - 2021: SL se stává jedinou legální stranou, parlamentní volby se údajně kvůli špatné fin. situaci státu na dobu neurčutiou ruší (už nebyly obnoveny), prezident Paroubek je vyznamenán nově vzniklým titulem Ochránce lidu, objevují se ojedinělé ultrapravicové a anarchistické organizace (příklad KU = kurva už, vedená radikálním studentem Tomášem Checkeanem), které jsou potlačeny hrubou policejní silou
2022 - ČR vystupuje z EU
2024 - vystoupení z OSN a NATO
- druhá polovina dvacátých let se označuje jako kulturněvzdělávací přestavba
   - UK přejmenována na Karlo - marxova univerzita (2056 už jen Marxova univerzita lidu)
   - Socha prezidetna Paroubka jako dominanta uprostřed Václavského náměstí
   - do základních a středních škol zaveden povinný předmět Národní uvědomění
   - zahraniční masová media a literatura u nás zakázána (oddůvodnění: soustředění se na českou tvorbu)
   - zaveden kult sociálního člověka (naučné filmy, Národní uvědomění, literatura) = člověk pomáhá svému okolí bez ohledu na své blaho
17. listopadu 2035 - zavření vysokých škol a gymnázií (až na karlo - marxovu univerzitu a gymnázium Jiřího Paroubka) - nová vlna nepokojů (studenské demonstrace)
- ve třicátkých letech se objevují případy zmizení osob, útěků přes pečlivě střežené hranice, znovu schváen trest smrti a následně demonstrativně odsouzeno 7 příslušníků inteligence a 5 vysokých vojenských důstojníků
2042 - umírá prezident Paroubek x vládá jeho smrt tají až do sedmdesátých let
 - vlády se neoficiálně ujímá SL - vydává zákaz vycházení, povinnost pracovat, obnovuje brannou povinnost (7 let), zakazuje nestátní instituce (podniky, zájmové organizace, sportovní kluby), definitivně ruší domácí připojení k internetu (roste počet ilegálních satelitů x tvrdě persekuovány)
- padesátá až šedesátá léta jsou obdobím ekonomického vyčerpání státu, strachu a naprostým zánikem demokracie - nutná ekonomická reforma (nepřichází - důsledek sociální politiky ze začátku století), v zemi se objevuje hladomor a místy i kanibalismus (malá města a vesnice)
2065 - neúspěšný atentát na Pražský hrad (atentátníci neodhaleni) - náhodné prohlídky v domácnostech
2073 - vláda oznamuje smrt prezidenta (povinný celostátní smutek - trval týden)
2079 - popraveno 25 osob za vlastizradu (vina většinou neprokázána, nebo vykonstruována)
2083 - osa Praha - Peking - Pchjongjang (osa PPP) = úzká spolupráce postmoderního socialistického bloku
devadesátá léta: hyperinlface (česká ekonomika se úplně hroutí)- krádeže, kanibalismus, rabování, násilí v ulicích, vandalismus - policie nemá šanci ani zájem na potlačení celorepublikové vzpoury (x není organizovaná, je chaotická a iracionální)
2096 - považován za zánik ČR - veškeré normy a zákony se hroutí, stát jako instituce se rozpadá (nefunguje vláda, armáda, celá infrastruktura zaniká)
 - v moderní literatuře se zavádí pojem: postmoderní pravěk
- na sklonku století vnikají na území ČR ozbrojené síly EU, která znovu zavádí řád
1.1. 2100 - vznik Středoevropské Slovanské republiky (SeSR)
    - snaha vytvořit novou vládu a parlament z emigrantů (vesměs vyhnaná inteligence) x nezájem, až vyložený odpor Čechů vrátit se
    - vzniká národnostně neucelená vláda (Fr., Něm., výrazné zastoupení Poláků)
- český stát se už nikdy nevzpamatoval z devadesátileté totality socialistů - dnes řazen mezi země třetího světa


A znovu se ptám: Máte tohle zapotřebí? Sami se zamyslete
 


Anarchy in CZ - nutně!

23. dubna 2010 v 22:05 |  politiše svině - politici
Až doteď jsem si jenom střílel z vtipných volebních billboardů ČSSD, i když dívat se na oranžové prase bradavičnaté každý den, když jdu ze školy, je trošku méně příjemné ztrávení minutového pochodu přes náměstí, ale to bych ještě pominul. Že se hokejista, který vyhrál zlatou (ergo je dobrej, ergo má prachy!) snížil k tomu, že se bude přiblble usmívat a slibovat důstojné stáří, jsem taky rozdejchal. Potom klasické sliby všechno zmeníme, všude bude líp, všichni budou šťastní staří, mladí, nenarození, studenti, proletáři jen ne západní kapitalsité, imperialisti a materialisti, chraň bůh! ČSSD zvýší důchody, přidá novopečeným maminkám, něco připlatí i stávajícím maminkám (třeba těm s dvanácti dětmi, co tak důkladně čtou kocoura Mikeše) a, aby toho nebylo málo, do roku 2015 sníží státní shodek na polovinu (to je 500 miliard) takže sociání demokraté za pět let vymáznou bambilióny nebo dokonce megabžilióny plus 500 miliard (to neni málo! asi tři platy parlamentu) a my OBYČEJNÍ LIDÉ, jak nás nazývá Poseidon všech oranžových moří (Promiň Karle, ale ta formulace nemá chybu) se budeme mít líp, všichni budem jásat, juchat a budem šťastný jako blechy no ne? I to bych bral. Ale že mu to ty lidi žerou!!!!
Odkud si myslej, že ČSSD ty prachy vezme?? No jasně, že vod těch blbejch lidí! Co mě dále naštvalo, gymnaziální studenti podle našeho oranžového mesiáše sice nevolí ČSSD, ale ta za pravicí prohrává o pouhých 2 - 3%. Tak to pardon, já jsem student gymnázia a považuju se za inteligentího člověka a znám na gymplu spousty dalších inteligentích lidí a ačkoli jsem nedělal průzkum, nemluvil jsem s nikým kdo by je volil!
Pokud se ptáte, co mě přimělo napsat tetno článek, byl to jiný článek.:

V padesátimetrovém zástupu se čekalo na podpisy volebního lídra ČSSD v Ústeckém kraji

Skoro se až stydím, že jsem občanem ústeckého kraje! Pivo za dvě koruny, klobása za devět a všichni se pomočujou blahem, jak ušetřili. Někdo by měl lidem, zvláště těm igelitentním, vysvětlit, co znamenají termíny daně a státní zaměstnanec. My, kteří se věnujeme studiu dějepisu a vy, kteří jste alepoň někdy v životě slyšeli pojem světová válka, bychom si měli něco uvědomit. Na konci dvacátých let se na svět vrhla ekonomická krize, objevili se charismatičtí lídři radikálních politických stran (oškliví, tlustí a zakrslí - bradavice nebyly podmínkou) začali slibovat sociální jistoty, zlepšení situace, důchody, mateřskou, jistotu práce. Lidi je volili, milí i když oškliví lídři se stali předsedy vlády (nebo kancléři), začali potírat materialistickou opozici (nepřipomíná vám to něco? tak půjdeme dále v řetezci nevyhnutelných faktů) zrušili opoziční strany, donutili hlavu státu podepsat demisi, zvolili si svého charismatického vůdce (německy Fürher, italsky Duce - jen kvůli zahraničním čtenářům), následovalo rozpuštění parlamentu. Potom splnili své sliby, všichni měli práci, všichni se měli stejně dobře - začalo se zbrojit. Pak se začali ztrácet lidé, přepisovat učebnice, vymývaly se mozky, cenzurovalo se úplně všechno včetně obrázků na hajlz papíru, inteligence byla popravena nebo deportována do dlouhodobých rekreačních táborů (původně pro mladé Izraelce), nevzdělanej lopaťák blbej jak noha šel dělat nejvyššího soudce a nejvyšší soudce šel házet lopatou.


Řekněte mi upřímě: Máte tohle zapotřebí? Jste vážně tak blbí?

Moje řešení zní: obout okované boty, připíchnout odznaky (No future, Anarchy, Sex Pistols a podobně - fantazii se meze nekladou), vlasy do křiklavých barev (jen ne růžová, nebo voranžová - my zrzaví povinně obarvit!) vodu s cukrem, nebo pivo a do bodlin, taky nějakej voheň ten se vždycky hodí a na hrad! A když ne na hrad (našeho nesouhlasícího ekonoma mám docela rád) tak aspoň před Teplickou radnici roste tam oranžový na pohled velice odporný vřed naší společnosti.

Anarchie, Anarchie
Kdo tu komunisty kryje?
Soc. demorkacie


igelitent a inteleguán


finále v těžké váze

fasci di combatimiento

sežeru tě buržoazní šmejde

Führer ehm vůdce

oranžová je jenom odstín červené

Rada do života

5. března 2010 v 17:05 |  Jen tak, aby se neřeklo
"Synku, už jsi dost starý na to, abych ti mohl říct něco o životě, poradit ti a předat mnohaleté zkušenosti. Hezky si sedni a poslouchej. Pokud se budeš řídít následujícími pravidly, všichni tě budou mít rádi a nikdo se na tebe nebude zlobit.

Takže dělej všechno, co po tobě chtějí, i když to bude zybetčné, nebo dokonce i když to bude škodit, vždycky je musíš poslechnout. Také nikdy nikomu neříkej svůj názor, protože ty chlapče jsi jediný na světě, kdo to nesmí. Ostatní tě mohou urážet, mlátit a ponižovat, ale ty nikdy nedělej nic. Je velmi důležité, abys ses nikdy netvářil neutrálně, protože neutralně neexistuje, budou tě mít za naštvaného a tím pádem špatného, ale v žádném případě se neusmívej, budeš vypadat jako drzoun!
Pak vždycky pamatuj, že se nesmíš nikdy naštvat. Ovšemže tví kamarádi,rodiče nebo sourozenci smějí, to je v pořádku ale ty nikdy. To chlapče souvivsí s mou další radou: neobhajuj se. Ačkoli je tvůj argument správný podle všech kriterií, nikdy to udělat nesmíš! Dej si pozor, aby ses ani slůvkem sebe nezastal. A opovaž se neuposlechnout zákon,nebo pravidla stanovená ti lepšími lidmi, to v životě daleko nepochodíš, jenže ani samotnými zákony se řídit nesmíš, jenom lidi rozlobíš a nic dobrého z toho nevzejde.
Chlapče vždycky to první co musíš udělat, je vstopupit do řady a do konce života šlapat v předšlapaných šlépějích stáda před tebou, ani nepomysli na to, že bys sešel z cesty! Takvého co stojí mimo řadu musíme vždy nenávidět a zavrhovat, protože je špatný.
Teď ti objasním jak se to má s demokracií chlapče. Víš je tu jedná krásná myšlenka, která říká, že všichni lidé jsou si rovni a ano platí to. Až na tebe, ty sji míň. Ty vždy musíš žít pod příkazy jiného.
Až půjdeš můj chlapče do školy, vždycky poslouchej paní a pány učitele, protože oni na nejhorších školách studovali nepotřebné informace, což z nich dělá neomylné osoby. Nikdy nám netvrď, že jednali nespravedlivě, nebo dokonce nesmyslně, či hloupě - to NENÍ možné.
A doufám, že nidky neonemocníš, jen bys tím dokázal, jak jsi hloupý a omezený! Také musíš vždy všechno vědět, musíš znát každou informaci, i tu nejnepatrnější vědomost, protože není větší neslušnosti a drzosti než neznát odpověď. A tvůj volný čas? Ne, chlapče samozřejmě, že žádný nemáš, i když ti to budou tvrdit nic talového nemáš a pokud bys třeba ten volný čas nevěnoval učitelům na kolenou je odpros, vlasy si rvi z hlavy, nebo jen dokážeš jak jsi nevzdělaný.
Nakonec snad chlapče, pokud bys snad byl napaden, nebraň se. Nech se mlátit, nech do sebe kopat a plivat na sebe, vždyť je to stejně tvá vina, oni by přece jen tka nezaútočili, pokud bys je nevyprovokoval. Jestli bys použil násilí na svou obranu, čeho bys dosáhl? Jen bys ukázal jaký jsi barbar a omezenec a hulvát.

Poslechni tyto mé rady, synku, a staneš se dobrým člověkem, na kterého můžu být hrdý.


Veličenstvo kat

12. února 2010 v 1:56 |  Jen tak, aby se neřeklo
V ponurém osvětlení
secesního sálu
studenti vyděšení
hledí do penálů
a houfec mordýřů
si žádá požehnání
Vždyť prvním z rytířů
je veličenstvo Kat

Věz - Ďábel co mši slouží
S mučírnou má školu
Pod modrožlutou komží
láhev vitriolu
Pach síry z hmoždířů
Historické útrapy
Od prvního z rytířů
Hle - veličenstvo Kat

Na korouhvi má tu
jen emblém s "G" ilotinou
Z ostnatého drátu
páchne to shnilotinou
V kraji hnízdí hejno krkavčí
Lidu vládne Mistr Popravčí

Král klečí před Satanem
Na odznak se těší
A lůza pod platanem
Řadu Moudrých věší
a zástup kacířů
se raduje a jásá
že prvním z rytířů
je veličenstvo Kat

Ve stínu světnice
vrah o morálce káže
Před vraty věznice
sledují nás stráže
A ze správ písařů
vstříc černý nápis hlásá
že prvním z rytířů
je veličenstvo Kat

Nad palácem vlády
ční prapor s "G" ilotinou
Děti nemají rády
Prstíky s omrzlinou
Soudcové se na ně zlobili
Topenáře dětem zabili

Byl hrozný tento stav
když musel jsi se dívat
jak zakázali mrav
a zakázali zívat
a bylo jim to málo
Poručili dětem
učit se jak si přálo
veličenstvo Kat

S úšklebkem Ďábel viděl
pro každého podíl
Otec syna nenáviděl
Bratr bratra školil
Jen motýl Smrtihlav
se nad tou zemí vznáší
kde v kruhu tupých hlav
dlí - veličenstvo KAT


Chtěl bych se tímto symbolicky omluvit Karlu Krylovi a jeho fanouškům, neměl jsem v úmyslu jeho dílo zesměšnit právě naopak (jak se říká: nejvyšší formou obdivu je napodobení). Jen se jeho píseň tak nějak krásně hodila do mé nálady a někteří snad poznali na co jsem narážel ;-) a ještě něco bych chtěl závěrem říct: "Škoda" slov



And a ship without a name

6. února 2010 v 18:21 |  Jen tak, aby se neřeklo
Právě jsem se naučil intro k Islanderovi od Nightwishů - jo to dost jednoduchý, ale stejně mě ten nenadálej úspěch dost potěšil. Nemám vám to jak dokázat, budete mi muset věřit, jestli nevěříte, jděte do prdele, mě nenaserete. A aby tenhle článek byl alepsoň o píď delší, píchnu sem i text.


An old man by a seashore
At the end of day
Gazes the horizon
With seawinds in his face
Tempest-tossed island
Seasons all the same
Anchorage unpainted
And a ship without a name

Sea without a shore for the banished one unheard
He lightens the beacon, light at the end of world
Showing the way lighting hope in their hearts
The ones on their travels homeward from afar

This is for long-forgotten
Light at the end of the world
Horizon crying
The tears he left behind long ago

The albatross is flying
Making him daydream
The time before he became
One of the world`s unseen
Princess in the tower
Children in the fields
Life gave him it all:
An island of the universe

Now his love`s a memory
A ghost in the fog
He sets the sails one last time
Saying farewell to the world
Anchor to the water
Seabed far below
Grass still in his feet
And a smile beneath his brow

This is for long-forgotten
Light at the end of the world
Horizon crying
The tears he left behind long ago

So long ago....

This is for long-forgotten
Light at the end of the world
Horizon crying
The tears he left behind so long ago


Especially for them

25. ledna 2010 v 20:35 |  Jen tak, aby se neřeklo
Ano přesně pro ty. Dnes si v našem diskusním pořadu probereme jistý trojlístek. Jenže trochu smradlavý a olezlý červy.
Číslo jedna v našem obludáriu, v tomto panoptiku hrůz a nechutností je - ano, počkejme si - PhDr. Valerie Škodová, též známá jako škodovka, stodvacítka, fašistická mrcha a (následujích pět set šedesát tři položek bylo odstraněno po pohovoru s naším cenzorem). Račte si prohlédnout tuto směsici zatrpklosti, staropannenství, vyznavačství fašistických režimů, rusofilie a komunismu. Hnus, hnus přátelé. Ale co je vzhled proti jejím útočný otázkám na důležitá, ba klíčová historická témata, jako je pěstování žita v horských oblastech na anšem území ve vrcholném středověku? Pokud se chcete zapojit do voo-doo čajového dýchánku posílejte peníze na číslo (opět vsuvka cenzora, nemáme prý vydělávat na cizím neštěstí - jen pro zasmání: on je právník).

Dalším úkazem je - ano nikdo jiný než Denisa Machová - bez titulu (vycenzorovaná posměšná sarkastická poznámka a uchechtnutí). K popisu - ehm. Nedá se považovat za hezkou osobu, protože průzkum ukázal, že přitažliví se zdají lidé symetričtí a ona je až příliš asimetrická - asi metr dlouhá, asi metr široká. Znalostí má dost, třeba dá dohromady i - no to zase ne - to taky ne - ale třeba takovou pěknou anglickou větu v přítomném čase, na druhou stranu to zlvádla moje zdůrazňuji blonďatá sestra už ve školce (náš cenzor by se títmo chtěl omluvit 5% inteligentích blondýn)


Ovšem to nejlepší nakonec. Král všeho opovržení. Vládce odporu. Taky se vám ta slova derrou na jazyk a vy je chcete s odpornou grimasou vyplivnout? Zakřičte si se mnou: TY VOLE, PA-VOLE. Tvor jenž zamrznul na cestě mezi dvěma jazyky. Chrobný číslomil, logaritmický nadšenec a glóbusolog. Je naší další položkou an seznmau voo-doo (Hned za paris, ale zase dřív než paroubek). už jen to jméno: Kufel, jeho původ je více než jasný. Je to komolenina dvou dobře známých českých slov. Původní znení jména znamenalo: Kurfelk - přičemž kur je zastaralý výraz pro slepici a felk je dnes už vyhynulý druh hlodavce. Je jasně vidět, že an některé exempláře je i Darwin krátký. Jasně jsme dokázali předky tohoto bohapustého stvoření. Český ústav pro rozřazení a analyzování kreatur (zkratka: ČÚRAK) pod vedením doktora Uma Haptilismaabhatabruta se títmo problémem zabýval celý uplynulý týden a jeho závěry byly šokující. Nejneže naše dokumentace ztratili, navíc si účtují nekřesťasnké peníze za to, že se na tka odporné tvory museli dívat, byť jen chvilku.



ČÚRAK ve středu vyhořel - pravděpodobná příčina požáru byl nedopalek nedbale odhozený k palivovým nádržím, jehož kinetická energie při letu, údajně narušila tepelnou kontinuitu místnosti, jež vedla k prudkému navýšení tlaku a tedy teploty, až se celý objekt vzňal.

Paris už jsme voo-doovali a všichni doufáme, že si nadvakrát zlomí nohu a vyrazí třetinu svých zubů

doktor Uma Haptilismaabhatabrut vystuduval ty nejlepší univerzity v jižní Indii, poté se odstěhoval do čr a udělal si normální diplom.

Felka se nepodařilo znovu rozmnožit, ač byla jeho erotická touha abnormální, zjsitili jsme totiž, že nezáleží pouze na chtění

Objevili jsme pozůstatky slepice Zory - Cimrmmanovy cvičené slípky, která byla brutálně zabita Strakonickým prakem

Právo máš

18. ledna 2010 v 21:05 |  politiše svině - politici
Tady něco málo o našich reprezentantech - já je fakt nemám rád:) a rptože to Arakaini umějí podat mnohem poetičtěj toť jejich verze:




Právo máš - raduj se blázne!

Chránil dřív blázna
Smích rolniček
Jedinej právo
Pravdu říct měl

Krále ovládal
Bez výčitek
Na to dnes máme
My celej sněm

Právo máš - raduj se blázne!
Právo máš - raduj se blázne!

Prej že by hráli
Nám čistý Forte
Nástroje mírně
Neladí

Máme se rádi
Nás jenom zvolte
Odměnou nám to
Pak osladí

Právo máš - raduj se blázne!
Právo máš - raduj se blázne!


Právo máš - marod je národ
Zdrávas nám - kde domov můj?
Právo máš i na jinej názor
Zákon znáš - je tvůj!

Pravdou a láskou
Vítězí boj
Bájný rek jen
V pohádkách

Sliby slibujou
Blázni tancujou
Jako v té kde žil
Šašek a král

Právo máš - raduj se blázne!
Právo máš - raduj se blázne!


Ples aneb jak jsem zvracel

18. ledna 2010 v 19:38 |  Jen tak, aby se neřeklo
Ne tohle neni ubohá debilitou nasáklá bárbínovská esej o tom jak to bylo úžasný, protože to už předem bylo odsouzený k tomu, aby to bylo na hovno. Jak jsem ale měl vědět, že to bude takhle na hovno.

Zkuste si představit, že šest hodin sedíte na prdeli a chcete umřít

A nejlepší je, že se nenajde čurák, kterej by si dokázal odpustit ubohou debilitou nasáklou poznámku o tý kokotině. Takže se vám chce umřít pořád.
Větou dne je: Jak se ti líbil ples?
až do úplnýho vomrdání organismu

Kam dál